Splašená vana

Splašená vana

Auto se poslušně a pomalu sunulo po cestě mezi trávníkem a záhony, hrubý písek jemně šustil pod koly a celé to bylo - řekněme noblesní. Rozlehlý park, kterým jsme projížděli od umně tepané vstupní brány, nesl vzkaz od zahradního architekta: Tady jste v jiných časech. V jiném světě. Parkování na jemných kamíncích, drti bílého kamene, pár aut tady působí tak přirozeně a poklidně. Kdyby vedle nich byl i nějaký ten kočár s koňmi, kteří by pokyvovali hlavami a jejich kočí by vám kynuli rukou v bílé rukavici, brali bychom to jako samozřejmost.

Ještě bez zavazadel jsme prošli prostranstvím před bývalým zámečkem k dřevěnému vstupu, spíše tedy k vstupní masivní bráně či jak to nazvat. Hotel Zámek.

Zavazadle nevlečeme, nějak čekáme, že odněkud vyběhne pikolík s roztomilým vozíkem, ozdobeným čerstvými květy lučních rostlin a .....no, nepřiběhl.

Vstoupíte a ty jiné časy pokračují. Klenutá chodba, přiměřeně široká i vysoká, tak to prostě očekáváte a ono to tak je. Nemluvě o nástěnných malbách, zavěšených artefaktech dávné doby a dřevěné dlažbě, která celkový dojem skvěle dokresluje.

Od recepce nám přišla vstříc korpulentní paní v historickém kostýmu. Bohatě splňuje představy bodré dámy barokního zjevu. Volný splývavý šat skrývá i zdůrazňuje. Každý si může představit její proporce. Nebo vycpávky? Snad obojí. Čepec a pod ním usměvavý obličej. Rembrandt by ji nadšeně maloval. Jeho Saskia byla ale přece jen o něco mladší.

Předali jsme voucher na wellness pobyt, převzali klíče od pokoje a vyslechli první důležité informace. Ty tři noci a čtyři dny asi budou skvělé.

Pokoj nezklamal. Starodávně vypadající široká železná postel pro dva, komfortní matrace a luxusní povlečení. Umělecký kovář neskončil postelí. Lustr, lampičky, konzole záclon a další drobné železné doplňky zdůrazňují strohost pokoje v retro stylu a evokují století dávno minulá. Styl kovového nábytku ladil i s venkovní výbavou celého areálu. Železný plot kolem celého areálu, odpadkové koše i zábradlí lávky přes upravený potok nesou pečeť stejné šikovné ruky.

Ale potom! Žena vstoupila do koupelny a hned volá: "Jirko, to musíš hned vidět!"

Brblám, že to počká, ale žena je zjevně v transu. Raději jdu.

No, měla pravdu. Prostorná koupelna, dost odlišně vybavená, než strohý zámecký pokoj.

Uprostřed místnosti, v diagonále, luxusní vana, tvarovaná tak, že v nohách užší a nižší, v hlavě širší a vyšší a celé je to na kovových, umně tepaných čtyřech nohách. Zlacené okraje vany ladí s dalšími doplňky. Kovové stojany na ručníky a osušky, rovněž se zlacenými detaily. Totéž na vanové i umyvadlové baterii. Úžasné zrcadlo s křišťálovými světly. Vyhřívaná podložka u vany jen dokresluje péči o hosta. V jednom rohu skvělý sprchový kout, ve druhém wc a bidet. Už chápeme, proč jsme, v ceně pobytu, dostali příjemné bílé pantofle k bazénu i do koupelny a k tomu huňaté bílé župany.

Šikmá stěna s oknem do parku, zdobeným vitrážemi jen vše podtrhuje.

"Tady si to užiju", volám nahlas, bez ohledu na ostatní klienty.

"Viď", nadšeně přitakává manželka.

Zkrátím to. Večeře v zámecké restauraci. Kostýmovaná obsluha, skvělé jídlo o pěti chodech, náš "dress code" - gala. Snídaně tamtéž, jen už bez gala.

Wellness příjemné, relaxační bazén s vodou z Mrtvého moře. Sic!

Sauna, masážní sprchy, a další a další prvky, které ani neumím pojmenovat.

První večer, tedy po večeři, jsem se jen sprchoval.

Únava z cesty k západní hranici, dojmy, bohatá večeře. Prostě nebyl čas a nálada na vanový zážitek.

Ale druhý večer!

To jsem se těšil od rána.

Přiznám se, že při ranní hygieně jsem občas obešel vanu kolem dokola. To doma rozhodně nemohu. I jsem ji pohladil. Tu vanu. Měla takové měkké a oblé tvary. Když jsem zavřel oči, i půvabná a otevřená žena by to mohla být. Jen opatrně vstoupit, široce obejmout vanu, ponořit se, a .....užívat si vonnou lázeň (esence byly k dispozici).

Těšil jsem se jak čerstvý puberťák.

Celý den jsme byli na výletě. Nejprve, hned po snídani, jsme odjeli do Frantových lázní. Paráda. Kdysi jsme tam byli několikrát za dcerou, když tam, jako malá, doléčovala zásah do těla po operaci slepého střeva.

No, tehdy mrzlo, foukalo, sněžilo nebo pršelo, každý víkend to bylo jiné. Česká zima v pohraničí. To nejde objednat, tomu se musí člověk přizpůsobit.

Hlavně si pamatujeme, že když jsme pro ni přijeli, po šesti týdnech pobytu, divoce brečela a nechtěla se vrátit domů. No!

Večer jsme si to prožívali znovu, ve vzpomínkách. Jak jsme dnes i tehdy stáli před dětskou léčebnou, co kdo řekl, myslel, jak jsme to řešili.

No jak? Prostě jsme ji sbalili, naložili a odvezli domů.

Ale pak!

Nejlepší ženská mého života, všechny manželky světa nevyjímaje, se chtěla vysprchovat jako první. Nerada leze do vany. A v TV byl Poirot. Jasně, je mi to jedno. Sprchuj se ženo jak libo, já si to užiju potom. A taky jo!

Pokoj osvětlovala jen obrazovka TV, nejlepší Irenka mého života se uvelebila v posteli rozměru parkovacího místa pro jedno standardní SUV a ozvučila dosud němou obrazovku.

Za zvuku reklam na něco jsem vstoupil do koupelny.

A hned tu byly představy.

Třeba Angelika, tedy ta televizní. Já bych vstoupil, ona v té nádherné vaně, pěnu tehdy možná neznali, takže ..............?

Jenže vizuální představy potlačil zvuk od vedle. "Vybereme, poradíme, zaručíme".

Znova:

Jsem ve vaně a kyprá mulatka přináší mořskou houbu a že mi bude třít záda!

Jo, sem s tím! Tři, děvče!

(Tedy pro hnidopichy: Ne tři děvčata, ale tři!, jako prováděj tření čili rozkazovací způsob od třít. Aby bylo jasno.)

Skvělá muzika od vedle. A můj obraz se rozplývá. Poirot určitě přijel z nějakého důvodu na skvělé anglické venkovské sídlo počátkem 20.století (nebo se pletu) a skvělá společnost se schází, přes skvělý trávník, ve skvělém salonu půvabné staré, a dozajista skvělé, dámy, která prožila skvělý život, a teď se chystá ...., no prostě něco skvělého.

Přiznám, že mně to trochu ruší. Moje představy jsou dost vzdáleny staré, dozajista skvělé, dámy, která se chystá na něco....skvělého?

Chvíli se producíruji kolem vany. A při každém průchodu před zrcadlem zatáhnu břicho a říkám nahlas: "Je to dobrý, Jiřiku".

Musím se pochválit sám. Nikdo jiný to neudělá.

Pak, za zvuku pochmurné hudby z pokoje (asi tu dámu našli v situaci, která nebyla skvělá, slovům naštěstí nerozumím, pustil jsem totiž vodu), se nořím do úžasné, napěněnou voňavou vodou naplněné vany. A užívám si to.

Zase vidím Angeliku i mulatku. Sakra, obě najednou?

Ale "počkáme na zprávu koronera" mně vrací zpět. Ten Moravec ale má hlas!

Večer ubíhá, voda chladne, i když ji občas přitáčím.

Poirot mezitím pozval pár lidí, aby udělal inventuru v tom, co se stalo.

"Mary něco věděla!", slyším, když jsem zavřel proud teplé vody do vany.

Bude asi další mrtvola, bleskne mi.

A pak jsem chtěl vylézt z vany.

Bylo už na čase, v Anglii přibyla další mrtvola, nějaký Andrew, zaslechl jsem. Chudák.

Takže ven, bude finále. To si nenechám ujít. Jak ten Poirot, Hruštička, na všechno logicky přijde a všichni ho budou obdivovat, možná i milovat. Ale marně.

A tady se musím přiznat, v jakém zdravotním stavu jsem na ten wellness vlastně jel.

Tož:

Je mi něco přes šedesát. Ale málo. Jen pár let. Nic moc.

Skoro najednou jsem ztratil pohyblivost kloubů ramenních. Ke stáru může přijít cokoli. Ale toto? Nemohl jsem si sundat tričko jako dřív. Nemohl jsem si umýt záda jako dřív. A spousta dalších komplikací, které předtím nebyly.

Jedna doktorka, všeobecná, říkala, že musím cvičit. Druhá, specializovaná, že nemám cvičit, že se to tím jen zhoršuje.

První mi předepsala potraviny, které musím jíst, abych .... Druhá mi polovinu z nich zakázala, protože .......

Doma jsem si na velký bílý papír napsal:

Vlevo - co bych měl abych ...

Vpravo - co bych měl abych ...

Když jsem to vyškrtal, moc toho nezbylo.

Tak jsem chvíli dumal, na co bych asi chtěl umřít. Jestli vlevo nebo vpravo.

A potom přišla žena a řekla, že musím cvičit, jíst zdravě a relaxovat ve wellness.

Tak jsem papír zmačkal, vyhodil a upřel oddaný zrak do jejích očí.

"Něco vymysli, Irenko", špitl jsem. "Prosím".

Nato vytáhla ten voucher, který jsme dostali od dcery k vánocům. No jo, fakt. A jsme tady.

Jenže teď jsem v té vaně, klouby bolí, sotva se mohu učesat, o ostatním ani nemluvě.

Hruštička pořádá další seanci v jistě skvělém klubu, někde u golfového hřiště. A jistě pijí skvělé šampaňské nebo něco podobně skvělého.

Já ale ležím ve vaně, totálně skvělého zámeckého hotelu a zkouším, jak z té vany vylezu.

Skvělé to tedy není.

Vedle se názory různí. Někdo říká, že měla vzdorovat. Jiný říká, že neměla šanci. Další tvrdí, že to mohla zkusit.

Jsem na tom stejně.

Chvíli zkouším vzepřít se rukama za okraj vany. Jenže je to vysoko a nezvládám to. Tak zkouším si sednout, ale buď ta horká voda nebo moje psychika? Zase to nejde. Jsem uvězněn v luxusní vaně. Jako kdysi Marat. Snad to nebude moje smrtelná vana.

Sice jsem zvládl otočit prsty u nohou kohoutem, pozlaceným, a dotočit si další várku teplé vody, ale to je tak všechno.

Ještě nepropadám panice a v duchu slyším pana Nárožného, jak vypráví o svém pokusu přelézt v Tatrách přes zledovatělou skálu. Nikde nikdo, skála měla asi pět metrů a on uvázl uprostřed. Nahoru daleko, dolů taky. Nechtěl volat přímo o pomoc, tak zkoušel jen "halo?"

Nejsem však Nárožný, ani v Tatrách. Jen jsem ve vaně a nemohu ven.

Napadá mi, co bude až Poirot skončí. Žena většinou u TV usne. Co potom?

Že bych zkusil opatrně - "halo"?

Dneska mi to připadá legrační, ale nebylo. Zkuste si to představit.

Ramena bolí, kyčle se přidávají. Vana je úzká a hluboká. Zlaté kohoutky se vysmívají. "Kams to lezl, burane"?

Pak jsem prsty pravé nohy obtočil řetízek špuntu a vytáhl ho. Voda stydla a teplou nebylo kam dotáčet.

Ležím na dně vany ladné. Jenže tělo, nenadnášeno vahou kapaliny jím vytlačené, nějak ztěžklo. Hlavu mám na úrovni horního okraje vany a myslím na Marata. Vražedkyně Cordayová tady sice není, ale co když žena usne a já se tady do rána zblázním k smrti?

"Haló".

Vedle zřejmě běží titulky. Hudba podbarvuje finále, Poirot vše vyřešil. Ale kdo vyřeší moji prekérní situaci? Sakra!! Mám na sebe vztek. Vytahuju se, jak jezdím do Norska na ryby, jak lezu na Sněžku. A tady nedokážu vylézt z vany! Sakra!

Pak mi blesklo. Vysunu se dozadu na horní okraj vany za hlavou. Vzepřel jsem se nohama, pomohl rukama a pomalu se soukal vzad. Jako invalida, kterému sebrali berle.

Když jsem byl v nadějné pozici, okraj vany v podpaží, odhodlal jsem se ke konečnému vzepětí. Zabral jsem ze všech sil a nalehl na vanu za hlavou.

Jenže v tom se to nějak zvrtlo. Vana se splašila.

Jako hřebec, kterého nezkušený jezdec nevhod bodne do slabin, moje vana se postavila na zadní. Koukal jsem jak vyoraný krtek. Netušil jsem, že vana není k podlaze připevněna nějak pevně, třeba do hmoždinky. Nebyla. Ty velké, kovové lví pracky jen spočívaly na dlaždicích a vana byla jištěna jen svojí vahou a vahou vody a těla v ní obsaženého. No nazdar.

Jako ve zpomaleném filmu jsem zíral, jak se celé to těleso vany pomalu zvedá, u kohoutků samozřejmě, a zároveň moje hlava klesá. Svíral jsem okraje vany, až mi prsty bělaly.

Kdybych vyklouzl dozadu, nejen že bych si natloukl hlavu o stěnu za mnou, ale vana, zbavená mé hmotnosti, by zřejmě bouchla zpět na podlahu a bůhví, co by se všechno rozbilo.

S hrůzou jsem čekal, kdy začne tryskat voda z prasklého potrubí. Ale bylo ticho. Nic dalšího.

Takže si to shrňme:

Vana byla asi tak v 45 stupňovém úhlu, moje hlava u podlahy, nohy vystrčené ke stropu. Bál jsem se pohnout. Ještě, že jsem před tím, nevědomky prozíravě, vypustil vodu.

Kohoutky byly ve stěně nad vanou a okraj vany je minul o milimetry. Co bylo s odtokem sem netušil, neb neviděl. Strop jsem pozoroval přes vlastní prsty u nohou, a zmateně uvažoval. Volat manželku? Budu to pak poslouchat zbytek života.

Čekat, že se to samo vyřeší? Asi těžko.

Zkusit vlastní síly? Taky těžko.

Nakonec jsem, jako Petr Nárožný v jedné scénce, nesměle zavolal:

"Íro!"

Nic. Moc nesmělé.

"Ííííro!" Zkouším hlasitěji.

Zase nic. Televize je báječné uspávadlo. Z pokoje byla slyšet jen tlumená hudba. Asi titulky k Poirotovi. Snad ji za chvíli vzbudí reklama. Nohy se mi začínají odkrvovat.

Konečně. Slyším jinou stanici, smích, nějaká estráda nebo co.

" Ííííííííííííroooooo!"

Dveře se otevřely a rozespalá manželka nevěřícně kulí oči. Vrhám jemně vyčítavý pohled. Marně. Musela se opřít o kolena, aby smíchy neupadla. Vteřinu nato ji obličej zvážněl. Nevěděla, co se mnou vlastně je a příběh Poirota v ní ještě dozníval. Pak se ale realisticky opřela o zvednutou příď vany a zlehka ji zatlačila zpět do původní polohy. Uf. Kdo to neviděl, neuvěří. Kdybych tam neležel jako lazar, nevěřil bych taky. Koupelna byla jako dřív. Jen moje sebevědomí se plazilo někdy v suterénu, mezi mořským bazénem a saunou.

Když mi pomohla z vany ven, otočil jsem se na vanu, pak na ženu. Smála se už jenom potichu. Viděl jsem jí to v očích.

"Proč si to nefotila, prosím tě!?"