Cestovní deník Bajkal 2016

Cestovní deník

BAJKAL 2016

Úvod aneb co tomu předcházelo

Vidět jezero Bajkal a všechnu tu krásu okolo. O tom jsem snil od mládí. První vážné povědomí o tom, že někde daleko, na Sibiři, existuje ohromné a velkolepé jezero plné pitné vody, jsem získal v knihovně v obci Chotutice. Narodil jsem se v domku nedaleko místní knihovny a tak, když jsem začal samostatně číst, vedly moje kroky logicky i tam. Naše rodina byla sice čtenářsky zdatná, ale vlastních knih jsme měli doslova pár. Když mi bylo asi tak deset let, byl jsem v knihovně zrovna ve chvíli, kdy jeden čtenář vracel knihu a s panem knihovníkem si o ní povídali. Poslouchal jsem jak u vytržení. Bylo to o kozácích, o jejich povstáních a o ohromné zemi kdesi za Uralem. Nevěděl jsem o tom nic, školní biflování o zeměpise Sovětského svazu na mě teprve čekalo. Chtěl jsem si tu knihu půjčit, ale byla zamluvená. Pan knihovník chvíli prohlížel regály a pak mi podal útlou knížku. Titul si už nepamatuju, ale pojednávala o bojích rudých vojáků s bílými vojáky, mezi kterými byli i čeští legionáři. Polovina knížky se odehrávala na železnici okolo jezera Bajkal a v blízkém okolí.

Četl jsem tu knížku několikrát, ale zaujaly mě hlavně fotografie jezera, rozestavěné železnice a mapy jezera a celého regionu.

Když přišla na druhém stupni základní školy v Pečkách první hodina zeměpisu SSSR, byl jsem už připraven. Ze všeho nejvíc jsem chtěl vědět všechno o Sibiři a o jezeře Bajkal. Moje posedlost byla tak veliká, že mi třídní učitelka dokonce sehnala adresu jedné školačky, která si chtěla dopisovat s někým z Československa. Lydia byla z Novosibirska! Sice to není u Bajkalu, ruské vzdálenosti mi byly tehdy ještě neznámé. Vlastně nepředstavitelné. Ale už to jméno - Novosibirsk. Ta Sibiř v tom byla. Dopisování s Lydií Ostroluckou mi vydrželo řadu let. Jenže ona byla o pár let starší, tak se asi potom zamilovala nebo se vdala a bylo po korespondenci. Dodnes mám někde pár fotografií jejich rodiny a v duši vzpomínku na řadu milých dárků, které jsem od Lydie dostal. Například skládací rybářskou udici (pytlačku) s výbavou, šachy.

Od mládí jsem tedy toužil poznat Bajkal. Postupně jsem svými návrhy otravoval kamarády, příbuzné. Lákal jsem je na cestu k jezeru. Ale postupem času už to bylo spíše takové virtuální plácání. Stačilo například, abych se podíval, ale až po roce 1989 samozřejmě, na nabídky cestovních kanceláří. Cena zájezdů byla mimo náš rodinný rozpočet. Nehledě na to, že se mnou nikdy nikdo nezatoužil tam vyrazit.

V roce 2006 na jaře jsme doma klábosili s nejmladším bráchou a jeho ženou. Pavel je námořní kuchař, který strávil celý svůj dospělý život na čs. námořních lodích, ale tehdy zrovna začal pracovat v hotelu v Anglii. Opět jsem plácnul svůj návrh, u lahve dobrého bourbona, že bychom mohli vyrazit k Bajkalu. Tehdy to ještě nedopadlo ve prospěch Bajkalu, protože moje žena Irena se namíchla a řekla: "A proč pořád Bajkal? Proč ne třeba do Kanady?". A tak jsme v tom roce projeli kanadské provincie Québec a Ontario. Ale to už jsem popsal v cestovním deníku z Kanady 2006.

Můj sen se naplnil až letos, kdy už jsem to vůbec nepředpokládal. Když je člověku 66, tak se podobné ambice přece jen trochu korigují. Ale tentokrát do toho všeho opět vstoupila moje žena a naše dcera Jana.

Jana pracuje od roku 2015 v Moskvě, kde učí na jazykové škole angličtinu. Proč angličtinu a proč v Moskvě? To je na další a delší povídání.

Podstatné ale je, že na letošní prázdniny si naplánovala výlet k Bajkalu. Jana je velká cestovatelka, sama procestovala skoro celou Čínu, Vietnam, Kambodžu, Laos a další a další státy Asie, taky Maroko, Španělsko, Francii atd.

A tak jednou takhle v únoru se mě na Skypu zeptala, jestli bych s ní nejel k tomu Bajkalu. Přiznám se, že ve mně trochu hrklo. Teď, na starý kolena? Do neklidného Ruska, které už dávno není naším spojencem ve Varšavské smlouvě? Taky jsem očekával, že manželka mi to nedoporučí, ať už kvůli penězům, věku a celé řadě dalších důvodů. Jenže jak se má muž vyznat v ženách. Irena na ten Janin návrh jen řekla: "Přece ji tam nenecháš jet samotnou?". A bylo vymalováno.

V rychlém sledu následovaly nezbytné administrativní záležitosti. Společnost Student Agency vyřídila spolehlivě ruské vízum bez pozvání, letenku do Moskvy a následně, po obdržení víza i další letenky. Například jednosměrná letenka z Moskvy do Ulan-Ude, hlavního města Burjatské autonomní republiky, byla dražší než letenka z Irkutska do Moskvy - dál do Prahy, a ještě zpět do Moskvy. Vysvětlím:

Dohodli jsme se s Janou, že se sejdeme v Ulan-Ude. Já přiletím, ona přijede vlakem z Moskvy. Chtěla si užít i cestu Transsibiřskou magistrálou. Potom budeme spolu cestovat kolem Bajkalu a domů odletíme, také spolu, z Irkutska. Takže další jednosměrná letenka. Vlastně dvě. A tady byl cenový problém. Jednosměrná letenka z Irkutska přes Moskvu do Prahy pro jednoho vyšla na téměř 20 tis. Kč. Sakra. Holt plná sezona, která na Bajkalu trvá pouhé tři měsíce v roce. Ale potom dívka na přepážce Student Agency navrhla, že zkusíme fiktivní zpáteční letenku. Protože naše Jana se bude tak jako tak vracet po krátké dovolené v Česku zpět za prací do Moskvy, koupil jsem dvě zpáteční letenky: Irkutsk - Moskva - Praha - Moskva. Jana to využije, já zpět do Moskvy nepoletím. Výsledek: cena jedné takové letenky vyšla na méně než 10 tis. Kč, tedy na polovinu původní ceny. No, nekupte to, že?

Den první - noc, která nebyla

Sobota, 9. července

Letadlo dostoupalo do určené letové hladiny a palubní personál chystá první občerstvení. Zem pod námi potemněla, ale obloha ne a ne zhasnout. Odlet proběhl ve 21,15 moskevského času a na letišti Domodědovo se stmívalo. Letíme na východ, a tedy slunci naproti. V letadle strávíme skoro šest hodin a přistaneme v Ulan-Ude ve 3,00 ráno, moskevského času. Ovšem v Ulan-Ude bude už 8,00 a tudíž plně rozvinutý den. A světlo. A slunce, doufám.

Korpulentní šéfová palubního personálu Nina se neobvykle hbitě pohybuje uličkou a zájemcům podává lehké přikrývky. Letadlo společnosti S7 (Siberia Airlines) Boeing 737-800 vypadá skvěle. Příjemné a čisté sedačky, usměvavý personál, veškerá hlášení nejen v ruštině, ale i anglicky. Než přijede letuška s vozíkem a nápoji ke mně, pozoruju to báječné světelné rozhraní za oknem. A v hlavě si zároveň promítám zážitky dnešního dne. Byl to rušný den.

Doma jsme se ženou balili můj nový bágl tak, abych měl vše potřebné na dvanáct dní a zároveň aby to nevážilo víc než třináct kilo. Víc bych prostě na zádech nosit nezvládl. A k tomu nějaké to menší příruční zavazadlo. Nakonec jsem to vyřešil tím, že jsem bágl vrazil do starého kufru, kterého se v Ulan-Ude nějak zbavím. Tím jsem vyloučil možnost, že mi při manipulaci s báglem někde poškodí popruhy. Dobře, vyrazil jsem tedy s kufrem a taškou přes rameno. Tu jsem asi naplnil nad míru, protože hned u stanice metra Opatov se mi popruh vytrhl z karabiny. No, takže zbytek cesty jsem tu tašku tahal v ruce.

Byl začátek prázdnin a v Praze se naplno rozeběhly opravy silnic, ulic i metra. Linka C mě dovezla jen na Roztyly, odtud náhradním busem a opět metrem C, přestup na linku A a konečně busem 119 na letiště, terminál 1. Bylo to náročné na manipulaci se zavazadly, ale když jsem stál před odletovou halou, řekl jsem si, že mám za sebou asi tu nejméně příjemnou část dnešního putování. Zpětně musím konstatovat, že to byla pravda.

Fronta u přepážky Smartwings, let do Moskvy, vesměs samí Rusové, někteří nebyli za svými zavazadly ani vidět. Let příjemný, ale "hladolet" nezklamal. Během téměř tříhodinového letu ani kapka vody zdarma. Proč tam ty letušky vlastně vůbec jsou? Cestujících, kteří si koupili nějaké občerstvení, bylo velmi, ale velmi málo.

Vlastně i já jsem si něco koupil. Využil jsem toho, že letíme ven z EU, a tudíž jsem si koupil láhev Jim Beam. Bourbon jako dezinfekce. Bourbon pro nepředvídané okolnosti. Tak.

Po měsíci jsem opět procházel vstupní kontrolou na Šeremetěvo, jen na zavazadla jsme tentokrát čekali dost dlouho. Po patnácti minutách čekání u nepohyblivého pásu se objevila informace, že kvůli technickým problémům bude výdej bagáže opožděn a budeme včas informováni. Chvíli jsem bloumal terminálem. Pak jsem otevřel tu láhev Jim Beam a překonal první nepředvídanou okolnost. Naštěstí byl ten technický problém vyřešen zhruba do půl hodiny a mohl jsem se vydat rozlehlými chodbami k terminálu Aeroexpresu, přímému rychlovlaku do Moskvy.

Svižná jízda červeným expresem trvá asi třicetpět minut a velmi zaplněné Běloruské nádraží mě přivítalo lépe než v květnu. Tehdy drobně, leč vytrvale pršelo, nyní svítilo slunko. Zakoupil jsem jeden lístek do metra (jedinyj), a už mě vcucl dav lidí. Chodby, eskalátory, chodby. Je sobota odpoledne, Moskva v pohybu. Okružní linie metra je spolehlivá, i v sobotu je v tuto dobu interval jedna minuta. Stanice Pavelecký vokzál (nádraží) je snad ještě víc zaplněna lidmi než Běloruský vokzál. Je to prostě další přestupní stanice moskevského metra, navíc přestupní nejen mezi liniemi metra, ale také mezi metrem a železničními spoji. Předměstskými i dálkovými. Například k Černému moři. Navíc odtud odjíždí další linie Aeroexpresu, přímého spoje s letištěm Domodědovo. A odtud létá většina vnitrostátních leteckých linek, provozovaných jinými společnostmi než Aeroflotem. To Šeremetěvo je především letištěm mezinárodních spojů. Také rychlík Aeroexpresu z Moskvy na Domodědovo odpovídá důležitosti a významu tohoto letiště. Souprava je podstatně starší a oproti šeremetěvské trase i ošuntělejší. Nicméně vlak odjíždí přesně dle jízdního řádu a po 45 minutách zastavuje u zcela nové, moderní a musím říct, že krásné budovy letiště Domodědovo. Souprava byla téměř zaplněná cestujícími a jejich zavazadly.

Během těch čtyřicetipěti minut jsem pozoroval scenérii za oknem. Zatímco z letiště Šeremetěvo vlak projíždí poměrně zastavěnou krajinou, mezi sídlišti, jezery a hustou starší zástavbou, tento spoj do Domodědovo rychle opouští městskou aglomeraci a projíždí otevřenou krajinou. Za okny se střídají parky, lesíky, ale také množství dač. Chaty jsou nepřehlédnutelné. Osamocené, ale hlavně v jakýchsi vesničkách o stovkách staveb. Všechny dřevěné, všechny různě barevné. U většiny z nich se něco pěstuje. A nechybí ani slepice.

Podél trati Aeroexpresu se vine úzká asfaltová silnice, ale všechny odbočky z ní a také všechny místní komunikace mezi chatami jsou výlučně hliněné, prašné. Nebo kluzké, to podle počasí. Teď už chápu, proč v moskevských ulicích dominují terénní auta. Kdo má daču za Moskvou, musí mít i auto, kterým se tam dostane. Za jakéhokoli počasí.

Oproti kontrolám na pražském letišti probíhá důkladná kontrola osob i všech zavazadel hned při vstupu do budovy letiště. A potom ještě několikrát.

Byl jsem pohlcen ruchem tohoto obrovského terminálu. Moderní budova se skleněnou fasádou byla zalitá sluncem. A přeplněna tisíci cestujícími. Musel jsem láhev Jim Beam přesunout do hlavního zavazadla, abych o ni při kontrole zavazadel u letadla nepřišel.

Přepážky S7 - Siberia Airlines nešlo přehlédnout. Bylo jich asi patnáct a na všech odbavovaly usměvavé dívky všechny lety této společnosti. I v angličtině. Vyžádal jsem si místo do uličky, předal kufr a vydal se na průzkum. Do odletu zbývaly tři hodiny.

Našel jsem volné místo ve velké hale v prvním poschodí a pozoroval přes obrovskou, zcela prosklenou stěnu, cvrkot na letištní ploše. Pak jsem zkusil wi-fi a byl jsem překvapen. Volné připojení. Hned jsem to využil a popovídal si s Irenou v Praze.

S připojením k veřejné wi-fi je to tady totiž komplikované. Při květnovém pobytu v Moskvě jsem si všiml v metru, že je ve všech stanicích i ve všech soupravách k dispozici veřejná síť wi-fi. Jenže to mělo háček. Zájemce se musí zaregistrovat u operátora a následně dostane zpět potvrzující sms. Já však dostal jinou sms - "služba je určena jen pro ruská telefonní čísla". Pochopil jsem tedy dodatečně, proč je na všech moskevských letištích množství stánků, které nabízejí příchozím ruské SIM karty.

Takže v metru jsem byl mimo internet, na letišti Šeremetěvo taky. No a tady, na Domodědovo, jsem se připojil bez registrace. Zvláštní systém.

Rozhodl jsem se něco zakousnout. Našel jsem restauraci Mu-Mu, se kterou jsme měli v květnu dobrou zkušenost. Taky tady jsem se najedl výborně. I pivo Bavaria bylo výborné. Jen ceny byly proti vnitřní Moskvě dvojnásobné.

Přes v pořadí třetí bezpečnostní kontrolu jsem se hodinu před odletem přesunul k mé odletové bráně č. 45. Tato kontrola zahrnovala i skener celého těla. Skleněný válec, hezky stoupnout na šlápoty a ruce nahoru. Nedávno mě napadlo, jestli takový ten normální bezpečnostní rám reaguje třeba na keramický nůž. Tak tady bych nepronesl ani keramickou rybičku.

No, a pivo za touto procedurou stálo ještě o 75 rublů více než v Mu-Mu. Vydřiduši.

Ve frontě do letadla, u brány 45, ke mně přistoupila dívka a zeptala se, jestli jsem Jiri Branka. Hned jsem poznal Darimu, hezkou a milou Burjatku. Její fotku mi Jana poslala dva dny před odletem z Prahy. Když jsem Darimě řekl, že anglicky moc neumím, zrozpačitěla. Ale když jsem začal rusky, byla ráda.

Darima je z Ulan-Ude, ale pracuje v Moskvě. Kromě letenek je to moje (naše) jediná jistota na celé té cestě k Bajkalu. Jana se s Darimou seznámila na nějakém turistickém výletě do okolí Moskvy a dost si padly do noty. Staly se z nich velké kamarádky. Taky se spolu domluvily, že po příjezdu do Ulan-Ude můžeme přespat dvě noci u jejich rodičů. Jen časově to bylo trochu zašmodrchané.

Jak už jsem se zmínil, Jana si chtěla projet transsibiřskou magistrálu a lístek si koupila tak, aby byla v Ulan-Ude dříve, než přiletím já. Můj přílet dle letenky je v 8 hod času v Ulan-Ude. Takže Jana si koupila jízdenku na vlak z Moskvy, se zastávkou 4 dny v Kazani, pár dní v Jekatěrinburgu a pak přes Novosibirsk, s příjezdem do Ulan-Ude v den mého příletu, ale už v 6 hod. Na nádraží ji měla čekat Darima, která měla letět z Moskvy den přede mnou. Jenže všechno bylo jinak a stejně dobře. Darimě zrušili dva dny před odletem její spoj, letenku ji přebukovali na můj let. I ona dostala moji fotografii a na letišti Domodědovo mě vyhledala sama a já jen zíral. Jana cestou vlakem z Moskvy, když opustili moskevské časové pásmo, zjistila, že na rozdíl od letových řádů jsou ty vlakové vždy uváděny v moskevském času. A protože Ulan-Ude je o 5 hodin na východ, přijíždí její vlak do Ulan-Ude až v 11 hod místního času. Tahle kuriozita je dost podivná. Představte si, že si kupujete v Ulan-Ude jízdenku na tento vlak, který pak pokračuje do Pekingu. Koupíte si tedy odjezd v 6 hodin, což je také na jízdence, ale stačí, když přijdete na nádraží před 11 hod.

Naštěstí mi Jana tuto "drobnou" změnu stačila oznámit přes Skype už z Kazaně. Vzal jsem ji na vědomí a v duchu si říkal, co budu dělat sám na letišti v Ulan-Ude, když tam Jana nebude? Jenže jsem potkal Darimu a bylo to.

Darima teď sedí tři řady za mnou a spí. Tedy původně měla sedět dvě řady přede mnou. Jenomže po nástupu do letadla se odehrála scéna, kterou jsem dosud při mých častých leteckých přesunech nezažil. Sotva vedoucí letuška zavřela vstupní dveře do kabiny letadla, zvedla se asi dvacítka cestujících a začala vyjednávat s ostatními výměnu sedadel. Chodili chodbičkou a nabízeli záměnu. Někdy byli odmítnuti, někde uspěli. Tu kvůli tomu, aby rodina seděla pohromadě, tu proto, aby dlouhán měl nohy do uličky a podobně. Proč to neřešili při odbavení, nevím. Já si řekl na přepážce S7 o sedadlo do uličky a dostal jsem ho. Ale teď za mnou přišla dáma a zeptala se, jestli cestuji sám. Nakonec jsem si vyměnil místo s jejím mužem, který seděl víc vpředu a ona přes uličku vedle mě.

Další manévry byly s příručními zavazadly. Já mám malou kabelu, kterou v pohodě strčím pod sedadlo přede mnou. Dost cestujících však má příruční zavazadla, která se vymykají běžným evropským zvyklostem. Jedna paní například chodila uličkou a snažila se do horních přihrádek vměstnat něco, co i přes důkladné zafóliování nápadně připomínalo větší vysavač. Včetně hadice. Asi se vracela z moskevských nákupů. Konečně všichni seděli a letadlo mohlo rolovat na start.

Dal jsem si pomerančový džus a připomněl si hladolet Smartwings. Dole pod námi temná noc, v letadle přítmí, protože obloha je stále světle modrá a horizont je lemován sytě růžovou linkou, která odděluje tmu dole a světlo nahoře.

Krátce po půlnoci začaly letušky rozdávat teplou večeři. A za okny začalo svítat.

Přiznám se, že rusky už dávnou nemluvím a nerozumím jako dřív. Slyším tedy, jak se letuška ptá každého, co si dá k jídlu (pozor - výběr ze tří teplých jídel!!!). Nerozumím ani jednomu výrazu. Tak si tipuji, jestli si dám to v modré krabici s bílým pruhem, nebo raději tu zelenou s červeným pruhem. Či snad tu bílou s modrým pruhem? Těsně přede mnou si pán dal to něco s kuricou. Tedy s kuřetem. Dal jsem si to taky. Od Jany jsem se pak dozvěděl, že to, čemu jsem nerozuměl, byla grečka neboli pohanka. A pohanka s kuřetem a oblohou byla výborná. Moučník samozřejmě taky. Heč - Smartwings.

Po večeři a dalších nápojích jsem také usnul. Probudilo mě bodavé slunce. Půl hodiny do přistání. Je půl třetí ráno moskevského času. Spal jsem necelou hodinu. Venku je jasný den, modrá obloha a Sibiř pod námi nás vítá. Jen ta noc nějak vůbec nebyla.

Hlavní náměstí v Ulan-Ude. Největší hlava Lenina na světě. Pohostinní pan a paní Dašinimajevovi.

Den druhý - pod hlavou Lenina

Neděle, 10. července

Do přistání je pár minut, letadlo velkým okruhem nabralo kurz na přistávací dráhu letiště v Ulan-Ude. Krajina zvláštní, od Bajkalu (který jsem jen letmo zahlédl, sedadlo do uličky) nejprve zalesněné hory, potom spíše něco jako šedozelená step. Ale to jsem viděl teprve, když pilot položil letadlo na křídlo.

Neletím sem jen tak, bez nějakých těch informací o lokalitě. Dělám to tak vždycky předem. Dostupné publikace, informace a zkušenosti cestovatelů z internetu. V tomto případě ale hlavně dvě skvělé knížky Václava Turka.

První - Putování jižní Sibiří - ve které pan Turek popisuje, jak v roce 2009 procestoval okolí Bajkalu se synem a jeho kamarádem. Letadlem z Petrohradu, vlakem okolo Bajkalu. Popis, fotografie, mapky, cenné zkušenosti. Tuto útlou knížku si vezu s sebou.

Druhá kniha - Krugobajkalka. Ta je zase o mém pozdějším snu. Jsem od mládí nadšenec cestování po železnici. Už do šesté třídy základní školy jsem jezdil vlakem, následně pak na střední školu z Peček do Prahy. Postupně jsem s babičkou, rodiči a později sám nebo s vlastní rodinou cestoval po celé ČSSR. Zažil jsem vlaky tažené parními stroji, cestoval jsem vlakem z Prahy do Paříže, autovlakem do Tater, z Paříže do Versailles, fotografoval jsem dálkové vlaky v Kanadě - na obou pobřežích, atd.

A při čtení o Bajkalu jsem nemohl nenarazit na Krugobajkalku, unikátní technické dílo z počátku 20. století. Jenže dlouho to byl jen takový sen. No a před chvílí byla tato dráha někde pode mnou.

Letadlo sedlo jak do peřin. Dorolovalo skoro až k hlavní budově letiště, a tak jsme dovnitř došli po svých. Příletová hala, nebo spíš halička, byla zcela plná. Snad na každého, kdo přiletěl, čekali dva až tři příbuzní, kamarádi, známí. Na vnitrostátních linkách nejsou ani tady žádné velké formality. Změna oproti většině evropských letišť byla jen v tom, že při odchodu od pásu s kufry personál letiště pečlivě kontroloval štítek s podacím číslem na zavazadle s tím, který jsme měli nalepený na palubním lístku. Logické.

Na Sibiř, chlape! Letiště Ulan-Ude. Bágl je ve starém kufru, který

jsem tam nechal. Možná ještě slouží.

Mezi těmi desítkami vítajících byl i otec Darimy a jeho žena. Později jsem se dozvěděl, že matka Darimy již zemřela a tato paní, milá a velmi vstřícná k hostům z daleké Čechie, je druhá žena pana Dašinimajeva. Prostě paní Světa.

Darima mě představila, rychle vysvětlila důvod, proč tady s námi není Jana a už jedeme z letiště do Ulan-Ude. Auto Nissan X-Trail je naprosto nutné pro cesty, které nás čekají.

Ulan-Ude má přes 400 tisíc obyvatel, Burjatů, Rusů, Mongolů. Začíná zde Transmongolská železniční magistrála. Je to odbočka z Transsibiřské magistrály a pokračuje přes hraniční město Nauški do Ulánbátáru v Mongolsku. Některé přímé spoje jezdí z Moskvy přes Irkutsk, Ulan-Ude, Ulánbátár až do Pekingu. První vlak přijel do Ulan-Ude už v srpnu 1899.

Zatímco Darima švitoří s otcem a Světou (nebyla doma už dva roky a já se svojí ruštinou odhaduji, že pán a paní Dašinimajevovi o mně dosud nevěděli), pozoruji okolí. Letiště leží v rozlehlé rovině, lemované horami. Odhaduji šíři této roviny na nejmíň 30 km. Silnice je asfaltová, ale mnohokrát opravovaná. Vnitrozemské klima, se zimními teplotami běžně až minus 30 a letními i přes plus 30 st. Celsia, se tady podepisuje na všem. Kromě lesů na úpatí hor vidím samé pastviny stepního rázu. Cesta z letiště na kraj města je asi deset kilometrů dlouhá. Veškeré odbočky z této hlavní silnice jsou prašné, se spoustou dalších vyjetých kolejí široko okolo. Osady nebo shluky domů, většinou uzavřené za vysokými ploty z masívních fošen. A od jedné osady ke druhé stovky metrů stepi, zase ty vyjeté koleje široce roztažené, jak si řidiči hledají novou trasu, když se ta původní rozbahní. Žádné chodníky. A spousta krav. Jednotlivé i skupinky. Bez dozoru. Někdy i těsně u naší silnice. A ohromné louže vody. Mezi osadami, na pastvinách i na nerovném asfaltovém povrchu. Nissan je projíždí velkoryse, bez přibrždění, táta Darimy s úsměvem převádí, co jeho mašina umí. Osobnímu autu tady nikdo neřekne jinak než - mašína. Darima tu spoustu vody překvapeně pozorovala a komentovala. Světa nám vysvětlila, že minulý den tady byl takový lijavec, jaký už léta nezažili.

Do příjezdu Jany zbývají skoro dvě hodiny, a tak cestou zastavujeme nejprve na snídani. Něco zakousnout (pakušať), řekla Světa. Příjemná jídelna, plná zajímavých jídel, jejichž jména, místní burjatská, mi nic neříkala. Navíc vyvedená psací azbukou čili pro mě nerozluštitelná. Tak jen ukazuju a ukazuju. Ceny směšné, za dvě teplé placky, jedna plněná tvarohem a druhá zavařeninou, obě přes půl talíře, jsem zaplatil 40 rublů. Včetně horkého čaje. Neboli asi 16 Kč. Vyměňoval jsem v Praze ruble kurzem 40 Kč za 100 Rb.

Po snídani jsme jeli do domu rodiny Darimy. Sotva jsme opustili hlavní ulici a odbočili do rozlehlé lokality rodinných domů, skončil asfalt. Terénní Nissan opět dokazoval, co všechno projede. Prohlubně průměru dvou až tří metrů a hloubky až 50 cm zvládalo auto bravurně. Bylo jasné, že otec má cestu dobře najetou. Že jsme při tom jeli krokem, netřeba dodávat.

Držel jsem se madla nad dveřmi, abych si hlavu neotloukl při prudkém kymácení mašíny.

Napadlo mě, jak sem asi zajíždí sanitka. Například pro pacienta postiženého infarktem. Doufám, že nic takového nebudu potřebovat.

Dům budoval otec Darimy svépomocí. Je prostorný, skromně zařízený, nechybí ale obrovská placatá televize Samsung. V kuchyni bílá elektronika - chladnička Zanussi, sporák Indesit. Přidělili mi pokoj po bábušce. Ta neumřela, bydlí ale kdesi u druhého syna.

Elektroinstalace na povrchu stěn, porcelánové spojky, vypínače ve výšce hlavy, pro mě návrat do Chotutic padesátých let. K tomu moderní plastová okna s vertikálními žaluziemi. Z okna koukám na desítky okolních, vesměs dřevěných, domů. Mohutné, srubového typu, i skromnější, spíše jako chaty u nás.

Koukám z okna na tu čtvrť rodinných domků. Pitoreskní.

Otdychajte - odpočiňte si. Zavelela Světa a zavřela mi dveře. Natáhl jsem se na postel, kterou jsem si musel nejprve sám povléci. Koukám do stropu a v hlavě se mi honí zážitky celého dne. Za 19 hodin jsem se ocitl v jiném světě.

V 11 hod čekáme na vlak z Moskvy. Jana sice vyjela z Moskvy před deseti dny, ale cestou poznávala Kazaň a Jekatěrinburg. Teď by měla vystoupit v Ulan-Ude, 150 km od mongolských hranic. V Ulan-Ude, hlavním městě Burjatské autonomní republiky.

Znovu postávám před velikou tabulí příjezdů a odjezdů a říkám si, jak si to ti lidé tady a vlastně všude po celém Rusku, můžou pamatovat. Že musí čas na tabuli korigovat o časový posun vůči Moskvě. No nazdar, babi.

Vlak přijel přesně na minutu. Nástupiště se zaplnilo, jako ráno příletová hala, spoustou vítajících. Desítky lidí vystupují, vítají se, odcházejí. Jana nikde. Nakonec jsme zbyli na nástupišti sami. Darima, její otec a já. A vlak, ve kterém vyměňují povlečení a další věci před pokračováním do Ulanbátaru v Mongolsku. Darimu napadlo zeptat se jedné z průvodčích. Ta nás poslala ven, před nádraží, kam Jana proklouzla mimo hlavní budovu. Zrovna tato průvodčí ji tam poslala, aby si v nedalekém stánku místního mobilního operátora vyřídila aktivaci své SIM pro tuto oblast. A tam jsme se konečně všichni setkali.

Darima, Jana a pan Dašinimajev Rodinný Nissan a Jana před nádražím v Ulan-Ude

A ještě jednu fotografii musím přidat. Je totiž kulinářská. Paní Světa s námi nejela na nádraží pro Janu, zato doma pilně pracovala, resp. vařila. A výsledkem byly domácí "pozy". Neznám český ekvivalent. Snad "plněné knedlíky po asijském způsobu?". Prostě úžasné jídlo, které jsme si s Janou dali během našeho putování ještě alespoň 3x.

Pozy, foneticky z ruštiny, umně tvarované domácí knedlíčky s masovou náplní,

chutným vývarem, který se musí nejprve vysrknout tou dírkou nahoře, jinak ho

máte na košili. Vím, o čem mluvím. Ale když to zvládnete - je to bašta.

Po nedělním obědě nás vzali na prohlídku města Ulan-Ude. Terénní X-Trail zvládl nástrahy hliněných cest a po chvíli jsme se šplhali do kopce nad městem. Nádherný výhled na soutok řek Selenga a Ude a na město, doširoka rozložené podél řek.

A to všechno od budhistického areálu města Ulan-Ude. Burjatská republika je v rámci Ruské federace tak trochu nábožensky mimo obvyklou a všude po Rusku rozšířenou pravoslavnou církev. Burjati jsou většinou budhisté. Jak tady přežívali za SSSR, nevím. Ale teď tady mají své chrámy, sochy Budhy, své lámy. Svoji víru praktikují podle svého přesvědčení, svých tradic. Pokorně, nenásilně, budhisticky. I na mě tak působí tento poměrně rozsáhlý komplex parků, svatyní a klidových zahrad. Prošli jsme klidovou zahradu, zastavili se u malých dřevěných svatyň, věnovaných jednotlivým rokům budhistického kalendáře - psa, opice, jelena atd.

Paní Světa si Janu oblíbila. Dokonce objevila, že mají společnou mantru.

Na všechno dohlíží veliký a zlatý Budha. Zde je panství míru a klidu v duši.

A když jsme absolvovali celý ten rozsáhlý okruh, rozjímali, kochali se tím snovým klidem, vrátili jsme se před hlavní chrám - a ejhle, co to tady je?

Americká limusina délky 8 metrů s nevěstou a ženichem. Burjaty. A kolem svatebčané s iPhony, smartfony atd.

No, nefoťte to, že? Ale třeba je to tady jen občas.

Jenže po chvíli nás čekal ještě další kontrast. Nebo paradox?

Dole, pod budhistickým návrším, je krásně upravené, pohledné a přímo fotogenické centrum Ulan-Ude. Pěší zóna, krásné divadlo, fontány, parková úprava ohromného náměstí. To všechno však pod shovívavým dohledem velikého Lenina. Ano, ano. Největší busta Lenina na světě. V republice Burjatia, největším centru budhismu v tomto regionu. Včetně Mongolska.

Připadal jsem si tak malinký. Ten Vláďa Na moderním a krásně upraveném náměstí, před

snad viděl i přes střechy okolních domů. budovou divadla, jsem se s Janou přidal k vyznání

Budu se muset na stará kolena ještě moc tomuto přívětivému městu i lidem, které jsme tu

Učit se, učit a učit. potkali a poznali.

Společně jsme pak absolvovali nákupy v místním supermarketu. Zboží jak u nás, jako kdekoli v Evropě. Dokonce i několik piv českých značek. Jana mi sice vysvětlila, že pivo Kozel nebo Žatecký Gus, je sice podle značky české, nicméně vařené v Rusku. A tudíž - nic moc. Prostě jiná voda, jiné kvasnice, jiný chmel = jiné pivo. Tak jsem koupil místní. A bylo pitelné.

Večer jsme se náležitě sbratřili. Otec Darimy vytáhl pěkně vychlazenou lahev vodky, nějaká sibiřská značka. Já zase přivezenou lahev slivovice. Přípitky byly po jejich. Malý frťánek ven, na zem, díky za to štěstí, že se máme tak, jak se máme. Prokládali jsme to studeným bufetem paní Světy a bylo veselo. Zpívali jsme česky, rusky, burjatsky. Pozval jsem je do Prahy. Snad to někdy využijou. Darima odpadla hned zvečera, Jana před půlnocí. Já k ránu. Ani nevím, jestli jsme taky tančili. Každopádně jsem svojí dávnou ruštinou vyprávěl i vtipy. Já jim rozuměl, oni...? No, smáli se taky.

Po předchozích více než 36 hodinách bez spánku, vlivem cestování, vodce i časovému posunu, jsem padl a spal do 10 hod místního času.

Vnitřek jednoho z chrámů Ivolginského dacanu

Den třetí - multikulturní

Pondělí, 11. července

Naštěstí děvčata, Darima i Jana, na tom byla podobně. Když jsem se probral, slyšel jsem tři dívčí hlasy. Dva tak nějak unavené, ale třetí byl přímo švitořivý. To přijela Olja, sestřenice Darimy. Připravila snídani a řídila auto. Nissan X-Trail pana otce Dašinimajeva.

Dopoledne, po snídani v půl jedenácté, jsme opustili Ulan-Ude a jeli asi 30 km na jihovýchod. Minuli jsme letiště, znovu jsem pozoroval scenérii za oknem auta. Step, krávy, osady. Hory na obzoru. Slunce pražilo a louže po předchozích lijácích byly pryč.

Ivolginskij dacan - Chambyn Sume. Největší a nejvýznamnější budhistický komplex na Sibiři. Dřevěné, pagodovité chrámy, klášter, ubytovací domky. Vše jako ve vesnickém skanzenu. Masívní dřevěná ohrada, rozlehlé prostranství s roztroušenými stavbami, travnatá nebo hliněná plocha. Žádný asfalt ani beton. Vše pěkně postaru. Jako před staletími. Úžasně uklidňující místo. Přilehlé parkoviště plné vozů s mongolskými SPZ. Někteří se u aut převlékají do starodávných krojů a teprve potom odcházejí poklonit se svým budhům. A že jich tady je. A všudypřítomné zvonky. Žije zde 30 lámů a mnoho jejich žáků z celého světa.

Za poplatek jsme se mohli podívat do chrámu, kde je vystaveno tělo. Tělo lámy, který když umíral, nařídil, aby ho pohřbili v poloze těla při modlení. A po deseti letech ho mají vyndat z hrobu a on že bude v zachovalém stavu. Stalo se. A dnes chodí věřící budhisté i my, turisté, podívat se na tělo. Mumii. Věřte, nevěřte. Ale spousta lidí věří, chodí se podívat. A platí

Ivolginskij dacan A malé nebeské náměstí

Cestou zpět do Ulan-Ude odbočila Olja do kopců. Opustili jsme přívětivou asfaltovou silnici, tak málo přítomnou v tomto kraji. Naštěstí Nissan X-Trail zvládá lecjaký terén. Vyhlídka nad řekou Selenga, tady již posílenou vodami řeky Ude, je podmanivá. Široký tok řeky, rozlehlé město na pozadí horského masívu, rozsáhlé záplavové zóny překypují zelení. Naproti tomu na našem břehu řeky pustá krajina, mírně kopcovitá, převažující hněď prašných kopců, sem tam keřík. A budhistické totemy.

Poslední úsek měl tak 45 % stoupání, což bylo náročné i pro náš Nissan. Svah rozrytý terénními auty, výmoly od prudkých dešťů. Přední kola prohrabávala, Olja asi neuměla přepnout na 4x4. Oblaka prachu za námi a krásný výhled před námi.

Zapózovali jsme u vysoké sochy jelena, nafotili se navzájem a Darima vyprávěla, že na toto místo se musí podívat vždy, když se vrátí do Ulan-Ude. Rodné město a široké okolí tady má jako na dlani. Prožila tady celé své dětství, a tak jí vzpomínky rychle naskakují.

Na pozdní oběd jsme se vrátili domů. Tedy do domu otce Darimy. Vybalili jsme s Janou naše zásoby, kuřecí řízky, italské a holandské sýry, rakouskou sušenou šunku. Vše přišlo k chuti. Když se Olja olizovala po řízečku z kuřecího stehna, podotkl jsem: "Made with love." Což Jana přeložila jako, že to připravovala máma. Bohatý zeleninový salát z místních zdrojů tomu obědu dodal správnou proporci.

Závěrečným bodem dnešního programu byla návštěva folklórního večera u starověrců. Jana je chtěla navštívit, Darima je chtěla navštívit, Olja taky a já nevěděl, o co jde. Takže pohoda.

Starověrci nebo též staroobřadníci jsou členové náboženského a společenského hnutí, které se v 17. století oddělilo od Ruské pravoslavné církve na protest proti reformám, které prosadil patriarcha Nikon. Starověrci nepřijali nové prvky řecko-pravoslavné liturgie a zůstávají ve svých obřadech věrni původní, po staletí praktikované liturgii. Tehdejší zásadní reformní změny dnes můžeme považovat za maličkosti (například se starověrci běžně křižují dvěma prsty, zatímco podle Nikona to mělo být třemi prsty, stolek pod oltářem se obcházel po směru slunce dvakrát, podle Nikona to mělo být proti slunci a třikrát), přesto Nikonovy reformy způsobily hluboký rozkol v pravoslavné církvi. Starověrci byli pronásledováni, většina z nich musela prchnout do vyhnanství nebo byla vyvražděna. A to i na přímý pokyn cara Alexeje I. Romanova, který chtěl tuto pravoslavnou menšinu zlikvidovat s cílem nastolit jednotu církve v Rusku.

Ke starověrcům řídila Darima. Prý po dvou letech. Když se seznámila s páčkami, čudlíky a budíky vozu, jela svižně a bezpečně. Prý tam volali a máme rezervované místo. Alespoň tak. Nevím, do čeho jdu. A nebylo to na té naší bajkalské cestě poprvé.

V rozlehlé vsi asi padesát kilometrů od Ulan-Ude (kterým směrem fakt nevím) jsme našli nejprve muzeum dávné sibiřské vesnice. Uvítací dáma nám poskytla rychlou přednášku na téma "co a proč jsou pravověrci". Milý průvodce nám potom předvedl ukázku artefaktů ze života dávných vesničanů. Nástroje řemeslné, nástroje zemědělské, váhy, pily, síta atd. atd. Prostě něco jako skanzen v Čechách. S údivem jsem chodil kolem všech těch věcí a uvědomil jsem si, že to všechno znám z dětství. Od babičky a dědy v Chrástu. Měli záhumenku, jak se tomu tehdy říkalo. Malé pole za humny, kde sklízeli něco obilí, pár řádků brambor. A na zahradě pěstovali zeleninu. Spoustu těch věcí tady z toho muzea na Sibiři jsem viděl používat (a taky jsem s tím zkoušel pomáhat) u babičky. Například tady měli i stejný strojek, řezačku, na kopřivy pro husy. Do určité doby se zemědělci vyvíjeli shodně, protože technický pokrok byl dán zkušenostmi a potřebami. Než přišla technická revoluce.

Dalším bodem programu byla návštěva malého kostelíka pravověrců. Bodrý stařík, málem bych napsal pop, ale oni právě neuznávají tuto hierarchii, takže "zasloužilý duchovní?", nám vysvětlil odlišnosti výkonu víry starověrců od těch reformovaných. Včetně historie pronásledování.

Na závěr našeho pobytu v této pohostinné vsi jsme se přesunuli do folklórního centra starověrců. Také spíše skanzen pro turisty, nicméně nějak si vydělávat musejí. Zhruba desítka budov, dřevěných, nádherně barevně vyzdobených, ve staroruském sibiřském stylu. Sympatická a přívětivá průvodkyně nám ukázala různé typy bydlení a hospodaření od zhruba 17. století. Bohatá hostina prostých jídel byla úvodem ke kulturnímu vystoupení. Ryba, maso, kaše, pohanka, zákusky. Vše jako kdysi. Jídelna taktéž. Opíral jsem se zády o ikonostas, údajně z 16. století. No, nevím, nevím. Během večeře nám ochotně a velmi často dolévala naše průvodkyně samogon. Neboli po jejich - samohonku. Vodku, kterou si oni sami pálí. Nepila jen Olja, řidička. Přežili jsme to a vidíme.

Večeře měla sedm chodů, a tak jsme před kulturou přivítali mezičas, ve kterém jsme se houpali na starých dřevěných houpačkách a klábosili. Mezitím přišli další zájemci o starověrce a jejich hudbu, zpěv a tance. Pojedli, popili a mohlo začít vystoupení.

Bohatá hostina ve skanzenu starověrců Dvě členky pěveckého souboru tamtéž

Nakonec to představení bylo milé, svižné a kupodivu i veselé. Otec, dcera, asi babička a děda, zpívali čtyřhlasně veselé i vážné svatební písně starověrců z minulých staletí. Krásné kroje, úžasné hlasy, vtipné zapojení turistů do programu. Vím, proč nesedám v první řadě!

Paní z Polska byla podrobena rituálu nevěsty, ženichem byl chlapík ze Samary. Zasmáli jsme se a dost pochopili ze zvyků dávných sibiřanů, Hodně z nich sem bylo přesídleno z evropské části tehdejšího Ruska jaksi - nedobrovolně. Všechno zlé má občas i nějaké ty světlé stránky. Vyhnanci byli vesměs vzdělaní lidé a na Sibiř přinesli část své kultury, zvyků. A leccos z toho se ujalo, rozvíjelo a dochovalo.

Den čtvrtý - outdoorový

Úterý, 12. července

Včera jsme přijeli těsně před půlnocí a vstáváme v 5 hod. ráno. Nazdar babi.

V půl šesté byl taxík před domem, Renault Logan. Dacia se nějak vytratila.

Všechen náš cestovatelský majetek, tj. můj bágl a příruční taška, totéž u Jany, jsme naložili a společně s Darimou odjeli před hlavu Lenina. Loučení bylo dojemné. Světa vstávala s námi, připravila bohatou snídani, otec Darimy ještě spal. Oba chodí jako důchodci do práce. Na přivýdělek. Pravdou je, že do důchodu odešli, jak je v Rusku zvykem, dost brzy. Alespoň o 7 let dřív, než je nárok na důchod u nás. Však taky ale průměrný věk dožití je v Ruské federaci o hodně nižší než v Česku.

Večer jsme se fotili na společnou památku. Po snídani jsme se objímali a slibovali si, že příště se uvidíme u nás, v Praze. Doufám, že se to povede.

Na náměstí pod Leninem jsme byli první. Postupně nás, outdoorových turistů, bylo osmnáct. Darima navrhla, Jana souhlasila a já nakonec taky, že se zúčastníme dvoudenního výletu do hor na jižním pobřeží Bajkalu. Připomněl jsem, že je mi skoro 66 a jestli to zvládnu. Darima potvrdila, že jo. Tak jsme vyrazili.

Naše kompletní výbava. Dva bágly, dvě tašky. Ten světlezelený uprostřed je můj. S jídlem a půlkou stanu 13 kg.

Dva vůdci, za poplatek, to měli perfektně zorganizované. Větší skupina jela mikrobusem - 14 lidí. Já, s Janou a Darimou, jsme jeli samostatně. Jako poslední na sraz pod Leninem přijel Aldar, kamarád Darimy. Toyota s řízením na pravé straně - dovoz z Japonska. Čekalo nás asi 200 km oklikou (protože přímá cesta není) k jezeru Bajkal.

Aldar řídil na pravé straně, Darima vedle něho mu radila, jestli může předjíždět. Já a Jana jsme se vzadu kochali krajinou. Silnice nebyla sice hladká, a když Aldar sešlápl plyn, občas to silně drncalo. Ale uháněli jsme svižně. Nevzpomínám si, že by nás někdo předjel. Ovšem zhruba v polovině cesty silnice tak nějak zmizela. Ne tedy úplně, jen asfalt se na mnoho kilometrů vytratil. Asi nějaké práce, ale nikoho jsme neviděli. Ani stroje. Jen asfalt chyběl.

Poslední úsek, již podél Bajkalu, byl úchvatný. Silnice tady kopíruje pobřeží a souběžně s ní i železniční trať. Nákladní doprava zhoustla na silnici i železnici. Co chvíli dlouhý nákladní vlak oběma směry. My však sledovali průhledy mezi stromy vodní plochu. Moje první setkání s vysněným jezerem. Kvůli tobě, Bajkale, jsme sem cestovali tisíce kilometrů.

Bylo asi jedenáct, když mikrobus i naše Toyota zarazily u motorestu. Slušně vybavený podnik s množstvím teplých jídel a nápojů. Včetně piva točeného, lahvového i plechovkového. Dal jsem si jedno. Stánek s místní specialitou, uzeným omulem, byl ještě zavřený, zato na parkovišti se mezi kamiony i osobními vozy volně procházely kozy.

Výchozím bodem pro náš výstup na horu PIK byl rekreační areál asi 7 km proti proudu nějaké řeky, počítáno od Bajkalu. Že přístupová cesta připomínala tankodrom, už nemusím připomínat. Je fakt úžasné, co všechno vydrží zdejší vozy a jejich řidiči. Naštěstí nepršelo, protože některé díry byly víc jak půl metru hluboké a většinou tak metr v průměru široké. Naše, Aldarova, Toyota by se v leckteré z nich lehce utopila.

Stan jsme si s Janou rozdělili do obou našich báglů a po rozcvičce, kterou vedl Saša, hlavní vůdce, jsme nahodili bágly a vyrazili podél řeky do hloubi lesa. Potoky a říčky jsme překonávali po kmenech stromů, spadlých přes toky. Cesta nebyla nijak značená, avšak Saša šel vpředu a najisto. Jeho kolega, druhý vůdce, naši karavanu uzavíral. Tempo bylo svižné, prostě začátek. Byl jsem jasně a s přehledem nejstarší, a tak mým prvním cílem bylo - nebýt poslední. Odhadl jsem, že věkově hned za mnou byla jedna Burjatka, tak o 20 let mladší. Ale ta zase nesla Canon s půlmetrovým objektivem. Tak pět kilo navíc. Nazdar babi.

Ostatní byli všichni pod 35 let věku. Což o to, dokud jsme pochodovali lesem, bylo fajn. Jenže potom jsme opustili řeku a začali stoupat. Mírně, strmě, nakonec velmi prudce. Cestou jsem si občas hrábl rukama do svahu před a nade mnou, nakonec i na dno svých sil. První zastávka byla po dvou hodinách pochodu. Vystoupali jsme asi 400 výškových metrů, les zůstal za námi. Začalo pásmo křovin, vysokého kapradí a množství potůčků a bystřin, deroucích se mezi kameny dolů. Pili jsme z nich. Cestou nahoru jsem vypil asi čtyři litry vody a ani jednou jsem nepotřeboval čůrat. Zato triko, kalhoty a kšiltovky ztěžkly mým potem. Bágl už nevážil 13 kilo, ale aspoň padesát.

Když jsme traversovali kamenitý svah, porostlý do výše pasu hustým kapradím, nemohl jsem se dívat dolů. Na levé straně padal svah v pětačtyřiceti stupňovém sklonu do údolí a na pravé straně stejným tempem stoupal nahoru. Neodvažoval jsem domýšlet, co by se mnou bylo, kdybych uklouzl. A tak oči zapíchnuté těsně před nohy, snažím se dýchat na záda postavě a

batohu přede mnou. Naštěstí měli naši vůdcové dost turistických hůlek k zapůjčení, jinak nevím, nevím.

Po skoro šesti hodinách pochodu, lezení, brodění, stoupání i klesání, jsme z výchozích 420 metrů nad mořem vystoupali do nadmořské výšky 1460 metrů. Tady bude naše základna pro přespání a další možné výstupy. Plošina to byla dostatečná, ale hodně šikmá. Ze tří stran padala krajina dolů, na čtvrté straně stoupala vzhůru, k vrcholu hory PIK. Do 1880 metrů. Stany jsme postavili mezi nízkými borovicemi, snažili jsme se každý najít trochu rovinky, ale stejně jsem se v noci sesouval k východu ze stanu. Úžasně lehký spacák a úžasně lehká nafukovací karimatka měly taktéž úžasný, leč nesmírně klouzavý povrch.

Vůdci vytáhli ze svých ohromných batohů dva kýble, značně začouzené, leč vevnitř nádherně čisté. Dobrovolníci došli k prudké bystřině pro vodu a další sbírali dřevo na oheň. Já se zmohl jen na to postavení stanu. Ke společné večeři byly špagety s konzervou hovězího masa, každá dvojice nesla jeden balík špaget a dvě konzervy. Ve druhém kýblu uvařili 15 litrů výborného čaje. Ovšem, po tom výstupu byla večeře naprosto úžasná a společnost družná. Byli jsme s Janou jediní cizinci a ostatní si toho vážili. Tedy toho, že jsme přijeli z takové dálky, abychom viděli a obdivovali jejich přírodu. Řekl jsem jim o mojí dávné touze po Bajkalu.

Dal jsem do placu láhev samohonky od starověrců a šel jsem spát. Respektive jsem upadl do stanu a spal do rána. Jana se pak přiznala, že kontrolovala, jestli vůbec dýchám.

Spal jsem, samo s přestávkami, do deseti. Tím jsem vynechal ranní tůru omladiny. Většina výpravy vstávala v pět ráno a nalehko, bez báglů, zdolali vrchol hory PIK. Tam se, za ranního slunce, všichni smočili v ledovcovém jezírku, prý s nádherným výhledem přes okolní kopce na jezero Bajkal.

Na vrcholu v 1890 m - jezírko pro koupel a ledová čepice nad ním

Tak tuhle nádheru jsem si dobrovolně a bez mučení odpustil.

V poledne vůdci uvařili oběd, pohanku s konzervou a zeleninou, samozřejmě kýbl čaje k tomu, a nastalo balení. Cestu dolů jsem si v duchu blahopřál, že jsem vynechal závěrečný výstup na vrchol. Někteří účastníci zvládali sestup o hodně hůř než já. Jana nemohla pořádně chodit do schodů a ze schodů ještě alespoň tři dny.

Horší bylo, že poslední hodinu pochodu, již v rovině podél řeky, začalo hustě pršet. A vpovzdálí i hřmělo. Cesta ztěžkla zrovna tak jako naše zavazadla. Chvíli jsme se vyhýbali loužím, ale pak už to bylo jedno. A ty kmeny přes potoky hodně klouzaly.

Výprava se mikrobusem vydala zpět do Ulan-Ude, ale úžasná Darima a kamarád Aldar nás odvezli na pobřeží Bajkalu. Nejprve jsme poobědvali v příjemné restauraci v městečku Vidrino, dal jsem si opět pozy. No, paní Světa je měla dokonalejší a chutnější.

Jana navigovala podle mapy v mobilu, Aldar řídil, Darima radila a já se kochal. Dojeli jsme k jezeru. Autem přímo na písečnou pláž. Jako mnozí místní.

Jsem u Bajkalu. Dětský sen, mladistvá touha, pozdní doufání, vše se splnilo. Sice až v šedesáti šesti letech, ale jsem u Bajkalu. Moje druhé a důkladné setkání s Bajkalem.

Pláž, voda, teplo, protější břeh v nedohlednu, to všechno připomíná moře. Jen ten vzduch není slaný. A necítím ani typické vůně středomoří. Není tady bazalka, tymián ani oregano.

Mokré věci po dešti jsme rozvěsili na Aldarovo auto, na otevřené dveře, zrcátka, anténu. Šup do plavek a do vody. Ano, nejen na břehu, ale koupu se v Bajkalu. Jana taky, Darima rovněž. Jen Aldar využil chvíle klidu a na velkém ručníku se trochu prospal.

Slunili jsme se, koupali a relaxovali asi dvě hodiny. Pak byl čas na náš odjezd do Irkutska a na návrat Darimy s Aldarem do Ulan-Ude. Projeli jsme znovu obcí Vidrino. Aldar se zdárně vyrovnal s terénními záludnostmi hlavní ulice. Kličkoval mezi hlubokými výmoly prašné třídy, vyhýbal se kravám a toulavým psům a s pomocí Janiny navigace nás dovezl k nádraží. Na to, jaká je to "díra", tedy vesnice bez valného významu, je úžasné, že tady zastavuje mezinárodní dálkový vlak Ulanbátar - Moskva. Další pozoruhodnost, tedy pro mě, byla v tom, že mezi těmi dřevěnými domy, za vysokými dřevěnými ploty, bez kanalizace, asfaltového povrchu, často vzdálené desítky metrů jeden od druhého, žili lidé, kteří se nijak neodlišovali od městského obyvatelstva. Oblečení do moderního střihu, děti na moderních kolech, trampolíny, satelitní antény na střechách. Mobily. Signál perfektní. Všichni vypadali pohodově. Usměvaví. Jako někde ve velkém chatovém středisku u Sázavy.

No, samozřejmě, přijeli jsme k nádraží z druhé strany. Od budovy nás dělily troje koleje, po kterých pilně a často projížděly nákladní vlaky. Avšak jeden díl plotu, který odděloval nádraží od okolního světa, byl odstraněn a na sloupku je cedule, ručně psaná: Pěrechod k poezdam (Přechod k vlakům). Takže stačí počkat, najít mezeru mezi vlaky, a můžete přeběhnout k čekárně. Rozloučili jsme se s Darimou a Aldarem a vstoupili do budovy nádraží. Nikde nikdo. Moderní, čistá, avšak liduprázdná čekárna. Dokonalý informační systém s dotykovou obrazovkou, kde jsme nalezli náš vlak, řazení vagonů, odjezd z Vidrino, příjezd do Irkutska, příjezd do Moskvy. Pochopitelně, vše v moskevském času. Máme ještě půl hodiny času. Studujeme tedy obrovskou informační tabuli. Pod ruským nápisem Informacije je i anglický ekvivalent Information Desk. A to je všechno, co je tady v angličtině. Pak už jen asi dvacet dokumentů formátu A4. Pouze v ruštině.

Nádraží Vidrino - směr Irkutsk. Aldar nesl Janě bágl. Jana využila 3 hodiny cestou do Irkutska k odpočinku

Chvíli jsme s Janou diskutovali před čekárnou, kam asi ten náš vlak přijede. Víme, kterým směrem je Irkutsk. Ale ta pravá kolej má jen velmi krátké nástupiště. Tak pro 3-4 vagony. Ale náš vlak má 13 vagonů. Naše jízdenka je do čísla 5. Levá kolej, u které je i budova nádraží, má alespoň pětinásobně delší nástupiště. Jenže tato kolej směřuje k Ulan-Ude. Domlouváme se, že si stoupneme tak, abychom uviděli již v dálce náš rychlík, a potom eventuálně přeběhneme na to správné nástupiště. Pokud nám to hustý provoz nákladních souprav dovolí. Upřesňující informace dotykového systému v čekárně totiž říká, že vlak zde stojí pouhé dvě minuty. Což není mnoho. Naštěstí pět minut před příjezdem vlaku přišel i personál nádraží. Dvě ženy v uniformách železnice. Nasměrovaly nás na vzdálenější, z pohledu směru jízdy na Irkutsk tu správnou kolej. Co má to velmi krátké nástupiště. Tam už se ostatně začaly hromadit i ženy - prodejkyně svých pěstitelských úspěchů. Cestující si asi za ty dvě minuty zastavení vlaku mohou nakoupit jahody, rajčata, jablka atd.

Vlak přijel na minutu přesně. Náš vůz číslo 5 byl nečekaně na druhém místě za lokomotivou, hned za vozem pro zavazadla, který žádné číslo neměl. Souprava zastavila tak, že lokomotiva, zavazadlový i náš vůz číslo pět přejely nástupiště. Nicméně v našem voze se otevřely dveře a mladá průvodčí na nás mávala, v ruce držíc papír. Byli jsme s Janou jediní nastupující. Nadhodili jsme tedy bágly na ramena, v ruce příruční brašny, a pádili jsme vpřed. Nejprve dolů z nástupiště, pak po štěrku k otevřeným dveřím. Člověk by neřekl, jak vysoko je první stupeň schůdků, když chybí nástupiště. Já ho měl někde u prsou. S báglem o třinácti kilech, s brašnou v ruce a s kilometry po horách se tam fakt blbě leze. No, vlak posečkal, průvodčí pomohla a jeli jsme směr Irkutsk. Ten papír, co usměvavá a příjemná průvodčí držela v ruce, byl seznam cestujících z Vidrino do vozu číslo 5. Byli jsme tam. Jana koupila a zaplatila jízdenky mobilem předevčírem z Ulan-Ude. Klobouk dolů před tímto systémem.

Naše čtyřmístné kupé č. 1 bylo ze čtvrtiny obsazeno. Na spodním lůžku vpravo seděla mladá žena v nedbalkách, s telefonem na klíně. Jana měla lůžko nad ní, já dole naproti. Průvodčí nám přinesla povlečení a Jana toho hned využila a zalezla se nahoru prospat. Já seděl u okna a hodlal se kochat krajinou Bajkalu, ubíhající za oknem. Zkoušel jsem i fotit, ale fotky nestály za uchování. Blonďatá, hezky vymalovaná dívka naproti nekomunikovala, střídavě žmoulala jeden ze dvou mobilů a něco tam četla. Situace se změnila, když v další stanici, asi po půl hodině jízdy, nastoupil Šeňa. Dodnes nevím, jakého ruského jména je to zkratka. Ale jeho kolegové mu tak později říkali. Otevřel dveře, sundal ruksak a řekl: "Mám vypito." A z batohu vyndal nejmíň litrovou láhev vodky. Bez etikety, bez kolku. Posadil se vedle mě a hned nám nabízel, že "vypijem". Gesty jsem odmítal, děvče rovněž. Šeňa se však nedal odbýt. Je to tradice, je to naše pohostinnost, argumentoval. Sledoval jsem Bajkal za oknem. Dívka bohužel přistoupila na Šeňovu hru a odpovídala mu. Říkal, že jede na komandirovku (služební cestu) a že mu utekla žena se šestiletým synem. To bylo hlavní téma jeho ubrečeného monologu až do Irkutska. Viktoria (tak se nám po chvíli představila ta dívka naproti) vždy vyslechla jednu část jeho stesků, pak mu vysvětlovala, že pití není řešení. On argumentoval, ona oponovala. On nabízel vodku. Já se díval z okna. Jana spala. Doufám.

Přišel kamarád Šeni. Přinesl plastové kalíšky na vodku a dva párky v rohlíku. Popili spolu, ale kamarád Ljoša Šeňovi vysvětloval, ať nám dá pokoj a neotravuje. Šeňa mi dal láhev vodky pod nos, ať ochutnám, jak je výborná. Zkusil jsem mu vysvětlit, že nemohu pít, protože v Irkutsku mám objednaný vůz z půjčovny a budu ještě řídit. Jeho bleděmodré vodnaté (nebo vodkovaté?) oči říkaly, že nechápe. Viktoria mi ukazovala šermováním prstu, ať nepiju. Šeňa s Ljošou odešli na záchod a Viktoria se rozpovídala. Že pochopila z našeho hovoru s Janou, že nejsme z Ruska, a odkud tedy jsme. Česko znala letmo, znala Jágra, Havla, její teta byla v Praze. Vida! A nabádala mě, ať tu vodku nepiju, že bůhví, co to je, že chlapi v Rusku jsou samý alkohol a ona že by si Rusa nikdy nevzala. Dozvěděl jsem se, že jede do Zabajkalska, s přestupem v Irkutsku, a potom ještě několik hodin po severní větvi transsibiřské magistrály, a že tam bude zítra odpoledne. No nazdar babi. Kolik takových Šeňů ještě potká.

Šeňa se vrátil sám a zase nutil vodku. Viktoria mu řekla, že nepije. "Jako vůbec?", zíral Šeňa. "Vůbec. Nikdy." Potvrdila Viktoria. "A jak, prosím tě, zvládáš bez vodky život?", nechápal. A zase výjevy z jeho zkurveného života, s nenávistnou bejvalkou, s vystěhovaným bytem. Naštěstí se otevřely dveře a vstoupil šedovlasý, cca šedesátiletý muž. Srovnal Šeňu do latě, omluvil se nám a odvlekl vodkového, přiznám celkem vizuálně pohledného, jen trochu uplakaného mladého muže mimo naše kupé. Šéf jejich komandirovky. Díky.

Až do Irkutska jsme si s Viktorií povídali o Burjatské republice, o tom, co nás s Janou přivedlo k Bajkalu, o Ulan-Ude atd. Příjemné děvče. Rozloučili jsme se v Irkutsku na nádraží. Doufám, že šťastně dojela.

Jana sehnala ještě z vlaku ubytování v Irkutsku. Mobilem a internetem máme rezervaci v hostelu Irkutsk. A taky jejich varování, ať si nebereme taxi na nádraží, že je to nebezpečné. Poslali nám telefon na jejich partnerskou taxislužbu. Tak jo. Nádraží bylo i o půlnoci dosti zaplněno. Irkutsk je křižovatka dálkových vlaků, křižovatka dvou větví magistrály - transsibiřské a bajkalsko-amurské. Stovky cestujících vlekoucích kufry, batohy, krabice. U východu z haly odmítáme několik pokoutních řidičů, nabízejících taxi. Zavolal jsem na číslo od hostelu. Během deseti minut přijel vůz a za předem smluvenou cenu 230 Rb nás odvezl přes celé město. Hostel nás překvapil, protože to byl apartmánový hostel. Dostali jsme velký pokoj s vybavenou kuchyňkou, chladničkou, koupelnou včetně pračky. Vše čisté a příjemné. Wi-Fi. Za cenu 1600 Rb na noc, což je pro nás 640 Kč. Dohodli jsme se v recepci na tři noci.

Den pátý - odpočinkový - Irkutsk

Středa, 13. července

Dopoledne Jana vyprala některé naše věci a vydali jsme se poznat Irkutsk. Hostel leží na okraji města, pro nás výhodně nedaleko místního mezinárodního letiště. Na druhou stranu je to dost daleko do centra a na vlakové i autobusové nádraží. Jeli jsme tramvají, což byl další nečekaný zážitek. A dopravní zážitky pokračovaly po zbytek pobytu u Bajkalu.

Když se v dálce objevila naše tramvaj, koukal jsem dost vyjeveně. Velmi stará, bachratá tramvaj. Přibližovala se pomalu a velmi se kolébala. Jako zasloužilá kachna. Koleje tady zřejmě nejsou vůbec udržované, natož modernizované. Kolejiště se vlní, místy propadá, místy nečekaně vybočuje. Počasí s pro nás extrémními mrazy a vysokými letními teplotami se podepisuje na podloží i materiálu kolejí. Dopravní podnik asi řeší jen havárie. Samotné tramvaje prý byly dovezeny z jižní Koreje, kde byly před desítkami let vyřazeny z provozu. Některé vozy měli ještě vylepené dávné jízdní řády a reklamy v korejštině. Jízdné 15 Rb za každý vstup do tramvaje, průvodčí vydává jízdenku z přenosné tiskárny. Do centra jsme tímto kolébavým způsobem jeli asi 40 minut, za tu dobu nás 2x kontrolovaly revizorky. Pak už nikdy během pobytu v Irkutsku.

Jana našla informační centrum města. Jsou to nádherně rekonstruované dřevěné domy z předminulého století. Původně společenské domy vyhnanců - děkabristů.

Milá dívka nám plynně anglicky vysvětlila vše potřebné, hlavně to, jak se dostaneme do vlaku Krugobajkalka. Splnění dalšího mého snu, projet se po historické trati z počátku 20. století, je na dosah. Vybaveni mapou města, plánkem tramvajové dopravy a příslušnými informacemi, se vydáváme další tramvají přes Ankaru do nám již známého nádraží. Dnes, za denního světla, vypadá mnohem lépe než o půlnoci. Ale cestujících je pořád hodně. A taky front před všemi pokladnami. Fronty jsou tady snad na všechno. Doptali jsme se na správnou pokladnu a stoupli do řady. Pokladní nás nejprve odbyla, že jízdenky na Krugobajkalku už nejsou. Jana oponovala, že v info centru nám řekli, že jsou. Paní obrátila, nahodila na displej příslušnou aplikaci a dál už jen velmi příjemně, s úsměvem a ochotou, nám doporučila nejlepší sedadla. Ne v 1. třídě, když jsme jen dva. Tam bychom sdíleli prostorná křesla, ale s dvěma dalšími cestujícími, kolena hezky proti sobě, stolek mezi námi. Budeme ve 2. vlakové třídě, kde jsou sedadla - čalouněná křesla, uspořádaná jako v letadle, s výklopným stolkem v protějším křesle. Ještě vybrala vůz, kde budeme vpravo ve směru jízdy podél Bajkalu, tedy s pěkným výhledem. Skoro 5 tisíc Rb je hodně za jeden lístek na turistický vlak s jízdou na cca 6 hodin. Jenže v Rusku praktikují zcela oficiálně dvě ceny za stejnou službu. Jednu pro místní a druhou, značně navýšenou, pro cizince. Holt nemají směrnice EU.

Od nádraží jsme se, s jízdenkami na Krugobajkalku v kapse, přesunuli pěšky zpět do centra a hledali nějakou pohostinnou restauraci na slušný oběd. Nejprve jsme pátrali po restaurantu U Švejka. Fotku jsme našli ve zmíněné knize pana Turka. On tam se synem poobědval a vychutnal si na daleké Sibiři říznou plzeňskou dvanáctku. My ten požitek už nezažili.

Našli jsme sice ulici Jaroslava Haška, který zde byl něco jako vojenský velitel v dobách revolučních, jenže z restaurace zbyla jen pustá zahrádka, opuštěný dům a vývěsní štít plzeňského piva na plotu. Restaurace zmizela. Dravá konkurence v Irkutsku.

A tak jsme se vrátili na hlavní třídu, kde jsme předtím z tramvaje viděli zajímavou šašlikárnu.

Zmizelá pivnice U Švejka Šašlikárna 1001 noc......... ...a její noblesní interiér.

Dobře jsme udělali. Šašlik byl excelentní, obsluha vlídná, pivo na čepu taky šlo. To se to jednomu vyskakuje, když oběd pro dva, o třech chodech (šašlik z grilu, salát a předkrm) a pivu, přijde na 1200 Rb (480 Kč). Platil jsem kartou.

Jana mezitím našla na internetu další atrakci Irkutska - ledoborec Ankara.

Vyroben v Anglii, dopraven vlaky, koňmo a všelijak jinak na břeh Bajkalu, byl sestaven a spuštěn někdy v roce 1910 na jezero. Měl prorážet led na zamrzlé hladině a zajistit tak dopravu v době, kdy Krugobajkalka ještě nebyla dokončena. Něco se však nepovedlo. Inspirace technikou z Velkých kanadských jezer nevyšla. Bajkalský led byl nad síly tohoto ledoborce. Po mnoha peripetiích, kolizích, srážkách, nehodách a dlouhých odstaveních z provozu, byl partou nadšenců zrekonstruován a nyní kotví bývalý ledoborec Ankara v Irkutsku, poblíž mohutné přehradní hráze na Ankaře řece, jako plovoucí muzeum technického dobývání Bajkalu. Dvojče ledoborce Ankara, o pár let mladší ledoborec Bajkal, nepřežil střetnutí s vlakem československých legionářů, ustupujících Sibiří k Tichému oceánu. V dělostřeleckém souboji byl zasažen, zapálen a zpola potopen. Nikdy už nebyl opraven a rozebrán sloužil dál v okolí. Například jeho parní stroje dlouhá léta vyráběly elektrickou energii pro Irkutsk a okolí. Kdo nevěří, ať tam běží. Nebo si to vygoogluje.

Ledoborec Ankara na přehradním Potopený ledoborec Bajkal mohl Kotelna ledoborce Ankara

jezeře řeky Ankara v Irkutsku převážet i vlaky přes jezero

Den šestý - Krugobajkalka

Čtvrtek, 14. července

Paní v pokladně měla pravdu. Druhá třída je nejlepší. V té první by proti nám seděli, a koleny se dotýkali, nějací jiní turisté. A sdíleli bychom společný stolek. A možná bychom si více popovídali a podružili se. No.

V té třetí třídě to bylo asi nejlevnější. Jenže sedadla jako v levné tramvaji. A všude samí Číňané. Doslova. Nádraží v Irkutsku, první nástupiště. Já, Jana, pár Rusů a stovky Číňanů. Autobusy to nestačily navážet. Ještě, že máme svoje místenky do 2. třídy. Uf.

S tím Ruskem se něco děje. Žádná buzerace na letišti v Moskvě. Zatím vlastně buzerace nebyla. V obchodech, ve vlacích, ve službách, v hostelu - zatím samí milí lidé, úsměvy, ochota, pohoda. Například tady, na nádraží. Podchod z haly vede k nástupištím 2 až 10. Ale my jedeme z nástupiště č. 1. Logicky musí být hned vedle budovy. Ale nevidíme vchod. Tak se ptám uniformovaného člena ochranky a ten, klobouk dolů, mě chytí za rukáv a ochotně nás vede ven z nádraží a průchodem přímo na naše nástupiště. Tam se rozloučil a popřál hezký zážitek na Krugobajkalce. A taky že to zážitek byl! Ten chlapík z ochranky to přímo nastartoval. Díky. Souprava našeho turistického vlaku přijela přesně.

Ani všudypřítomná čínská turistka nám nemohla Naše sedadla ve 2.třídě nebyla až tak moc předražená

zkazit nadšení z nádherné soupravy Krugobajkalky jako první třída, ani příliš lidová jako ve třetí, "čínské".

Nejprve z Irkutska do Sludjanky. Lesy, hory, pohoda. Předevčírem jsme tudy jeli vlakem s Viktorií. Jenže byla tma a byl s námi Šeňa. Teď je nádherná krajina zalitá sluncem, z hustých lesů stoupá pára a my ve velkolepých smyčkách klesáme k jezeru.

Sludjanka. Mramorem obložené historické nádraží. Dějiny místní železnice tudy kráčely nepřehlédnutelnými kroky. Přestávka cca 20 minut. Přijeli jsme soupravou s elektrickou lokomotivou v čele. Pokračovat budeme zpět, v protisměru, ale po pobřeží Bajkalu, stejnou soupravou, jenom pohon obstará zasloužilá diesel lokomotiva. Tu znám z titulní stránky knihy pana Turka - Krugobajkalka. Na přední rampě lokomotivy stojí on, jeho syn a další kamarádi. Doufám, že podobnou fotku pořídím taky.

Prošli jsme okolí nádraží v Sludjance, kostelík, nádraží, rozšiřované momentálně o desítky kolejí. Asi budoucí rozlehlé nákladové překladiště.

Chtěli jsme ochutnat místní, bajkalskou, specialitu, všudypřítomného omula. Rybu pstruhového typu. Endemita Bajkalu. Taky jsem chtěl nějakou fotku, kde bych byl já a mramorové nádraží. Jenže nebylo možno hodit kamenem, aby člověk netrefil Číňana. Takže jsme se nedostali ani k omulovi a na fotce jsem se zvědavými Číňany. Koupil jsem jen pivo. Vychlazené, plechovkové, chutné. Prostě Heineken, jistota na cestách.

Slunce vystoupalo, začíná to pálit. Opar nad vodou jezera se zvedá. Tady, ve Sludjance, jezero končí. Tedy, ne matematicky či fyzikálně, obvod jezera nemá konce. Ale zde je nejjižnější a taky nejzápadnější cíp jezera. Odtud je to opačným, severovýchodním, směrem takových, no ať nepřeháním, ale určitě alespoň 630 kilometrů. K dalšímu "konci" jezera. Víc, než měří Česká republika ve své západovýchodní délce.

Konečně jedeme. Míjíme symbolický počátek Krugobajkalky.

Jana mi zapózovala ve dveřích vagonu. A pak už míjíme _nultý" kilometr Krugobajkalky.

A teď už jen pohoda, kochání, fotografování. Moje třetí, a důkladné setkání s Bajkalem.

Ten náš, jakož i každý další vagon, má v čele, vpředu i vzadu, velkoplošnou obrazovku. Pokud zrovna nepromítají nějaký krátký film o Bajkalu, železnici, floře či fauně, tak je přepnuto na kameru na čele vlaku. Vidíme pak trať, ubíhající před námi. Vjezdy do tunelů, na mosty, opěrné zdi, viadukty. No, ubíhající, je slovo přehnané. Vlak jede maximálně 20 km/hod. Máme taky časté zastávky. Tu na konci tunelu, tu na mostě přes záliv či říčku. Každý vůz má svou průvodčí. Během jízdy poskytuje rusko-anglické informace, na zastávkách diriguje výstup a nástup. Když zastavíme v řádné zastávce, je to bez problémů. Betonové nástupiště, jako doma. Ale když vlak zastaví pro nás nečekaně, například na mostě, to pak průvodčí vystrčí hliníkové schůdky a pomáhají sestoupit (a potom zase nastoupit) i mimo zastávky. Přímo na štěrkový násep. Jsou k zulíbání ochotné.

Pomalá jízda, zastávky, detaily technických prvků tratě, výklad průvodčích. Buď centrální, přes obrazovky ve vagonech, nebo lokální, přímo na výstupech z vlaku.

Jen Číňany to moc nezajímá. Jo, lezou ven. Jo, fotí se u vlaku, u zálivů, u tunelů. Ale pak hbitě zpátky do vagonu. Tam do sebe nahrnou brambůrky, pivo, čaj, vodu. A štěbetají. Furt. Krugobajkalku si užijí až doma. U fotek. Tady zůstává jen bordel pod sedadly.

V naší 2. třídě jich není tolik. I pár místních. Hned před námi sedí hezká dvojice. Kluk a holka. Zamilovaní. Ne víc, než 25 let. Vinou se k sobě, úsměv sem, polibek tam. Krása. Podle Jany jsou odněkud ze severu evropské části Ruska, snad z Petrohradu. A mají zlaté prstýnky. Třeba dostali cestu k Bajkalu jako svatební dar. Tak si to užijte. A pamatujte.

Poloviční.

To není slogan, tak se jmenuje zastávka na půl cesty od Sludjanky do Port Bajkal, konečné dnešní cesty. Tak tu stanici nazvali už při stavbě v letech 1905-1910. Prostě je uprostřed. Stojíme zde skoro 50 minut. Zátoka s pláží láká ke koupání. Což mnozí činí. Ale nechce se nám. Kam s mokrým ručníkem, kam s mokrým tělem, že.

Využívám všeobecného uvolnění a lezu na přední rampu lokomotivy. Posádku není vidět, a tak mě Jana fotí. Jako pan Turek. Musím to dát na titulku tohoto deníku.

Na čele lokomotivy Krugobajkalky. Teď jsem musel zapózovat i já. A posádka nám předvedla zásah rudoarmějců

Idylka končí, když nás uviděla jedna šikmooká spolucestující. Vzrušeně zaštěbetala a vzápětí pár, jí podobných žen, hnalo své partnery na lokomotivu. Nazdar babi. Prcháme.

Všechna ta krása Bajkalu, železnice, tunelů a rozsáhlé modré plochy, skončila v Port Bajkal. Kdysi to byla jen stanice na trati z Irkutska dál na jihovýchod. Na břehu jezera a zároveň na břehu řeky Ankara. Historické prameny tvrdí, že 999 řek a potoků se vlévá do jezera, ale jen jedna jediná, krásná Ankara, z jezera vytéká. Kdysi se tato nádherná dcera otce Bajkala doslechla o bohatýru Jeniseji a vydala se za ním. Když to otec zjistil, rozčílil se a vrhl za neposlušnou dcerou obrovský kámen. Ale pozdě. Kámen zůstal na věky uprostřed toku, tam, kde Ankara definitivně opouští rodný Bajkal.

Budovatelé železnice nejprve postavili trať z Irkutska k jezeru podél řeky Ankara. A dále pak podle pobřeží Bajkalu - dnešní Krugobajkalku. Ale "Sověty rovná se elektrifikace" a proudu bylo zapotřebí i tady. Na daleké Sibiři. Ankara byla spoutána mohutnou přehradou u Irkutsku a potom i u Bratsku a dalších místech. Přehradní jezero dosáhlo až k Bajkalu a logicky zatopilo i pobřežní železniční trať. Ta byla nahrazena přímým spojením lesy a horami, tím spojením, kterým jsme už dvakrát projeli. Sludjanka - Irkutsk. Z Krugobajkalky se stala slepá trať, která se přežila. Naštěstí pro nás, železniční nadšence, byla zachována, obnovena a zrekonstruována, i když už jen jako atrakce pro turisty. Díky za to. Fakt.

A z obrovského kamene, který po staletí vyčníval jako mohutná skála z řeky, zůstal, po zatopení od přehrady, jen dvoumetrový výčnělek.

Technické lahůdky - tunely, mosty, náspy Ale nechybí ani nádherná romantika přírody

Trajekt, kterým jsme bohužel necestovali Trajekt, kterým jsme přejeli Ankaru

.

V ceně jízdenky vlaku byl i trajekt z Port Bajkal do Listvjanky. Konečně jsem se vezl lodí na podvodních křídlech - Raketou. Z Listvjanky nás pak odvezly autobusy a maršrutky do Irkutska.

Nechali jsme se vysadit kousek od našeho hostelu.

Třetí noc v tomto příjemném zařízení. Ale není čas na nostalgii. Balíme na Olchon. Je jasné, že nemůžeme nést na zádech všechno. Důkladně tedy balíme do batohů jen věci nezbytné na tři dny na ostrově. Včetně stanu. Jako po většinu našeho pobytu nemáme dopředu nic zajištěno. Víme jen, že ráno po osmé hodině odjíždějí od centrálního tržiště nějaké maršrutky na ostrov.

Jana vyjednala v recepci, že věci zbytné si můžeme nechat u nich v "kamere chraněnija" - úschovně.

Den sedmý - Olchon a šamanka Marina

Pátek, 15. července

Tak úschovna je místnost vedle recepce, kde je již plno batohů, tašek i kufrů. Odložili jsme tam naše dvě tašky, narvané věcmi, které snad nebudeme potřebovat následující tři dny. Stan jsme si rozdělili tak, že já mám v báglu vnitřní stan a kolíky, Jana tropiko a tyče konstrukce. V 7,15 přijel taxík, objednaný recepcí již večer. Za přijatelnou cenu 150 Rb nás neoznačený vůz Citroen Saxo svižně odveze k centrálnímu tržišti. Tady někde by mělo být stanoviště dálkových maršrutek s cíli v okolí Irkutsku. Doptali jsme se a mrskli bágly na zem. Slunce začíná připalovat, obloha jasná. Má být slunečný a horký den. Hrůza na cestování.

Jana se vydala ke stánku svého operátora dobít kredit na internet v mobilu. Já hlídám bágly a pozoruji cvrkot na tržišti. Je skoro 8 hodin a početné stánky jsou zaplněny ovocem a zeleninou pěstitelů z okolí. Nabídka lahodí oku a probouzí chutě a touhy po té pestrosti a nádheře barev. Třešně, jahody, melouny, letní jablka atd. Různé odrůdy brambor, rajčata nepřeberných tvarů a barev, papriky, cibule atd atd. Kolem plno dohadování, troubení manévrujících dodávek. Náš plácek je vklíněn v rohu tržiště, těsně vedle stánků.

Než Jana přišla, začaly najíždět maršrutky. Neoznačené, různých typů. Ford Tranzit, Fiaty, VW, japonské. Řidiči se řadí těsně vedle sebe a teprve tady dávají za přední okno ceduli s cílem cesty. Sotva se Jana vrátila, objevila se na jednom ošuntělém Fordu tabulka OLCHON. Nechal jsem Janu u báglů a šel vyjednávat. Asi takhle:

Já: "Jedete na Olchon?".

Řidič: Přikývnutí.

Já: "Máte volno?".

Řidič: "A máte rezervaci?"

Já: "Nemáme".

Řidič: "Tak si nastupte".

Zabrali jsme dle nás dvě výhodná sedadla uprostřed vozu. První řada sedadel za řidičem je obrácena zády ke směru jízdy, následují dvojice sedadel na levoboku po směru jízdy, ulička a jednotlivá sedadla na pravoboku. Poslední řada má pět sedadel, úzkých - nechtěl bych tam sedět. Jana míní, že se může stát, že na poslední chvíli přijde skupina s rezervací a řidič nás vyhodí. Zatím však nacpal naše bágly mezi sedadla řidiče, spolujezdce a vnitřní první řady.

Kdybychom kouřili jako ostatní Rusové okolo, měli bychom čas tak na pět cigaret.

Vůz se pomalu plní, nakonec zůstává volné jen jedno sedadlo zcela vzadu, vpravo u okna, a dvě sedadla vedle dveří, zády ke směru jízdy. A přistupuje rodinka. Otec, matka a dvě malé holčičky. Asi dvouletá a ta druhá tak malá, že jen podle růžové košilky v přenosném kočárku odhaduji, že jde o děvče. Mladá maminka se rozhlédla, zaostřila na jediné dva cizince v kabině a požádala nás o uvolnění místa pro jejich děti. Jana hned vstala a já musel taky. Nakonec na mně zbylo to druhé nejhorší místo ve voze. Zcela vzadu napravo. Na jakémsi zvýšeném místě, takže okno mám níž, než je moje hlava. Nejhorší místo obsadila Jana. Zády ke směru jízdy, hned vedle posuvných dveří. Zaplatili jsme domluvenou částku.

Řidič ještě naložil spoustu zavazadel různých druhů, tvarů a objemů na střechu, přehodil křížem krážem úchytná lana a můžeme vyrazit. Sláva, nikdo nás nevystrnadil.

Což o to, jízdu po městě jsem ještě jakžtakž chápal. Všechno drncalo, klepalo se, jak jsme přejížděli výmoly, koleje tramvají, brzdili na poslední chvíli na křižovatkách. Ford Tranzit byl zasloužilý veterán, a pokud tuto trasu jezdí pravidelně, tak klobouk dolů.

Rodinka, které jsme uvolnili místa, se rozsadila tak, že otec zabral naše dvě místa, korbičku kočárku dal na sedadlo u okna, starší dcerku si posadil na klín. Matka se usadila v bezpečné vzdálenosti od nich, vedle Jany. Holčička v kočárku brečela jen ve městě. Pak usnula. Její starší sestra se poblinkala hned za městem, tátovi na tričko a kraťasy. Matka mu jen mlčky podala nějaký ručník a láhev s vodou. Ona byla vůbec divná. Už když nás žádala o uvolnění míst, měla v obličeji - nic. Naprosto prázdný výraz, žádné emoce. Ani úsměv, ani prosbu, nic. A stejnou masku měla po celou cestu. Jen mlčky, odevzdaně, podávala partnerovi tu láhev s vodou, tu nové tričko místo poblinkaného. S nikým nepromluvila. Ani s vlastní rodinou.

Po výjezdu z Irkutska nasadil řidič tempo, za které by se nemusel stydět ani Loprais na Dakaru. Já moc neviděl. Oknem, které bylo pode mnou, jsem viděl tak na krajnici. Okna vlevo byla polepena tmavou folií, přes kterou jsem viděl jen světlejší či tmavší obrysy. Jana ale říkala, že jsme předjížděli úplně všechno. Autobusy, náklaďáky i osobáky.

Po dvou hodinách maršrutka odbočila k občerstvovací základně. Velmi slušná a vzdušná jídelna, teplá i studená kuchyně, nápoje i zmrzliny. A turecké záchody. Vlastně ruské, tedy suché a "voňavé". Odolal jsem a fotil okolí. Konečně něco vidím z krajiny, kterou uháníme.

Po půlhodině pokračujeme. Ne že by ta silnice, hlavní v tomto kraji, byla nějak bůhví jak kvalitní. Naše auto mělo tlumiče asi tak pět let po životnosti, pneumatiky hladké jako galuska. Každý výmol, každá nerovnost házela autem při té naší rychlosti na všechny strany. Musel jsem si chránit hlavu, abych si ji neotloukl o stěnu či o strop. Že ve voze nebyly žádné bezpečnostní pasy snad ani nemusím zdůrazňovat. Jak říkám, silnice nic moc, ale přeci jen asfalt. Jenže nechval dne před večerem, asi 20 km před přístavem asfalt zmizel. Z ničeho nic uháníme po široké, prašné a značně vymleté cestě. Co se nezměnilo, byla rychlost. Přidalo se staccato prudkých úderů kamení do podlahy. Henry Ford I. by žasl, jaká auta dnes vyrábí jeho následovatelé. Protože já jsem skoro nic neviděl, detaily mi vyprávěla Jana u přívozu.

I podle mapy byl prý tento úsek cesty označen jako silnice nižší kategorie. To nevadilo našemu řidiči, aby nepředjížděl vše, co bylo před námi. Až v přístavu jsme pochopili proč. Nečekaný problém se objevil pár kilometrů před průběžným cílem. Zastavila nás, a nejen nás, policejní auta a museli jsme dát přednost asi šesti autobusům. Na bocích měli nápis "Děti". Je pátek, takže asi návoz nových tváří do letního tábora na ostrově Olchon.

Náš řidič se s novou situací nechtěl smířit. Sjel z hlavní prašné silnice na vedlejší, kterou tvořily tři páry vyjetých kolejí v trávě. Tady nejsou žádná pole, jen pastviny a úhor. Neobdělávaná krajina. Pádili jsme polní cestou a závodili s autobusy. Po dalších pruzích zase závodila různá osobní terénní auta s námi. Jana říkala, že v jednu chvíli jsme všichni jeli ve čtyřech pruzích prašných cest. Nebe jasné, bez mráčku, za námi však oblaka prachu. Naštěstí jsme v naší lajně jeli jako první. Klouby mi zbělely silou, kterou jsem drtil opěradlo přede mnou, abych nepřepadl. Ale všechno řidičovo úsilí bylo marné. Těsně před přístavem nás opět stopli policajti a autobusy byly ve frontě před námi.

Tak proto jsme tak uháněli. Široké hliněné a prašné prostranství u nájezdu na trajekt bylo rozděleno na tři fronty. V levé stály naše známé autobusy "Děti". V prostřední pak maršrutky, byli jsme jako desátí v pořadí. Pravá fronta byla vyhrazena osobním vozům, mašinám, jak tady říkají. Těch bylo tolik, že se nedaly dopočítat, jak se jejich fronta vlnila a mizela za návrším.

Ostrov Olchon je jen kousek přes vodu. Ještě, že nepršelo. A pivo z Hongkongu taky chutnalo

Když jsem to pak z blízkého pahorku pozoroval, neboť času bylo dost, děkoval jsem "nepřízni" osudu, že se nám nepodařilo půjčit si v Irkutsku auto v půjčovně, jak jsme měli původně v úmyslu. To bychom teď stáli někde za obzorem s nejasnou vyhlídkou na nalodění ještě dnes. Nehledě na to, že bych jel mnohem opatrněji a cesta by mi netrvala čtyři hodiny jako naší zdivočelé maršrutce těch drsných 260 kilometrů z Irkutska.

Řidič nám zavelel vystoupit. Stejně bychom z toho rozpáleného auta utekli. Došli jsme tedy k molu a vyhlíželi loď. Pobřeží ostrova je na dohled, viditelnost vynikající. Je to asi 2 km modré, hluboké vody. Jenže žádná lodice na obzoru.

Tady mají totiž zvláštní systém nalodění na trajekt. Jak již řečeno, vozidla jsou seřazena ve třech frontách podle druhu. Autobusy, maršrutky, osobní mašiny. Pak připluje trajekt. Kapitán z tlampače diriguje nalodění. Podle jeho pokynů pomocník na břehu postupně uvolňuje ocelové lano, které tvoří zábranu.

Fronta aut, suvenýry, kožichy, kadibudky. A po hodinách čekání - náš Dorožnik.

"Jeden autobus!"

"Dvě maršrutky!". Motory hučí, řidiči se derou dopředu, plech na plech.

"Říkal jsem dvě maršrutky!", huláká kapitán a pomocník oběma dlaněmi brání třetí maršrutce.

"Tři mašiny!" Do toho ale frontu přejedou dvě čtyřkolky s maníky v uniformách a jsou vpuštěny přednostně.

Cestující tvoří početné hloučky a čekají, jestli se jejich vozidlo dostane na palubu. Když ano, nalodí se taky. Na pokyn kapitána, samozřejmě.: "Pasažíri!"

Ti, jejichž vozidlo se tentokrát na loď nedostalo, se pokojně rozejdou. Na pahorek s nádherným výhledem, do několika příjemných bufetů, kaváren či kiosků, někdo bloumá podél stánků s regionálními suvenýry. V tomto horkém dni nás překvapuje rozlehlý stánek s kožešinovým zbožím. Kožichy, rukavice, ušanky, beranice. I z medvědích kůží. No nazdar, babi, jak to odtud vozí?

Nejprve pendloval jeden trajekt o kapacitě 1 autobus, 2 maršrutky a asi pět osobních.

Přijeli jsme ve 13 hodin a odhaduji, že tímto tempem nakládky přijdeme na řadu někdy večer. Už jsme se pokochali výhledem na jezero (moje čtvrté a závěrečné setkání s Bajkalem. Na tři dny!), dali jsme párek v rohlíku a pivo. Z Hongkongu. Plechovkové.

A zase k molu, a zase nic. Co dělat? Zkusím jediné záchody v celé lokalitě. Dvě dřevěné budky ve svahu nad přístavištěm. Zavřené na visací zámek. Zajdu tedy za budku, my chlapi to máme jednodušší. Zem je nasáklá močí, na nos by to chtělo kolíček.

Kolem čtvrté přijel z ostrova i druhý trajekt. Větší. Olchonskije vorota se jmenuje. Olchonská brána. Vypadá to na dvojnásobnou kapacitu vozidel. A cestujících.

Kolem páté jsme se dostali na loď. Tu menší - Dorožnik. Cestující nic neplatí. Jestli se platí za vozidla - nevím. Nezjistil jsem, ani neviděl. Čtyři hodiny čekání a dvacet minut plavby.

Za tu dobu stihla Jana zajistit ubytování na ostrově. Nemohu než obdivovat ji.

S telefonem v ruce a všudypřítomným internetovým spojením dokáže všechno.

Kamarádka Darima z Ulan-Ude, má kamarádku Ninu a ta má mámu a ta prodává na ostrově suvenýry. Nina je tam momentálně s ní. Taky mají dřevěný domek, ve kterém pronajímají pokoje. A je to. Jana se z lodi domluvila s Ninou, a tak máme přijet do střediska Chužír a nechat se vysadit u kavárny Bajkaločka. Jasně, že řidič věděl, kde to je.

Bajkaločka je příjemné dřevěné stavení, moderně vybavené nábytkem a restauračními přístroji. Kávovary italské provenience, výčepní zařízení na několik druhů točených piv. Zvláštní. Pivo se zřejmě prodává nejvíc s sebou. Domů. Když chce zákazník, například já, pivo okamžitě vypít k jídlu v Bajkaločce, musí obsluha nejprve natočit zlatavý mok do plastové láhve. Pípa neumí natočit pivo přímo do kelímku. Je třeba nasadit lahev na pípu a teprve pak to jde. No, a nakonec obsluha vyleje obsah plastové lahve do kelímku. Nechápu.

Popíjeli jsme pivo na venkovní terase a přes dřevěné mřížoví obhlíželi Chužír. V minibusu je obchod s tričky a jiným textilem. Jana jde středem Leninovy ulice podél rýhy, která odvádí vodu při dešti.

Koukali jsme kolem sebe samozřejmě i během rozvážky cestujících po vesnici. Roztroušené dřevěné domy, dřevěné ohrady, široké hliněné ulice. Shluky borovic. Hlavní třída široká tak 60 metrů, plná hlubokých výmolů, jak si asi voda na jaře dělá svou cestu. Auta jsou tady převážně terénní, hlavně japonská. A nezničitelné maršrutky. Neumím si dosadit situaci, jak to tady musí vypadat, když prší.

Přišla Nina. Mají jeden volný pokoj, je to ale v další vesnici, asi 8 km. Jenže v obchodě musí být do 22 hod, tak si prý můžeme nechat bágly u ní v kšeftu a jít se projít. Co zbývá.

Nina prodává v jednom z mnoha dřevěných obchůdků ve vedlejší, Leninově, ulici, jak jsme vyčetli z cedule na rozcestí. Jak se jmenuje hlavní třída - jsme nenalezli.

Bágly jsme ale nechali v sousedním obchodě, u její mámy, Mariny. Šaramantní, cca pětačtyřicátnice, nás přivítala v elegantním ohozu městského střihu, avšak se šamanskou čelenkou na hlavě. Zatímco Nina prodává místní suvenýry, sluneční brýle, pohlednice atd., její máma nabízí šamanské artefakty, místní bylinné čaje, likéry, balzámy, mýdla. Mezi zdvořilostními řečmi nám nabídla specialitu, afrodiziakum, úzký, asi půl metru dlouhý, sušený penis z bizona. Nazdar babi!

Ještě svítilo slunce, když jsme se s Janou vydali k místní pozoruhodné pamětihodnosti - Šamanské skále (mys Burchan).

Měli jsme skoro tři hodiny času. Marina nás upozornila, že je třeba obětovat drobné mince u skály - to víte, duchovní tradice, řekla. Cestou ke skále jsme přecházeli kolem malé pláže s půjčovnou šlapadel. Nešlo odolat.

Obšlapali jsme skálu, nafotili, pokochali se. Po vylodění jsme se pěšky až ke skále neodvážili. Trojice týpků v tradičních krojích tam prováděla nějaký rituál, něco vkládali do štěrbin skály, něco mumlali, něco zapalovali.

Místo je to určitě dominantní, a když si jeden uvědomí místní duchovní význam, je to tady dost sugestivní. A krásné. A nedotčeně přírodní.

Když jsme tak bloumali po pobřeží kolem skály, přišla Janě sms. Nina psala, že jim konečně přivezli benzin, a tak nás může odvézt na bydlení. Díváme se s Janou na sebe a snažíme se přijít na kloub té situaci. Takže jedna věc je, že mají prodejní dobu do 22 hod a druhá věc, ta důležitější asi, je, že dosud měly sucho v nádrži. Tož tak.

Jana mi nahodila ruskou klávesnici na mobilu. Nině jsem odpověděl, že jsme tam co by dup. Tedy za deset minut.

Milá kuriozita cestou k Nině. Na návrší u šamanských totemů jsme potkali tu zamilovanou dvojici z Krugobajkalky. Pozdravili jsme se, usmáli, a popřáli hezký pobyt. Asi opravdu dostali pobyt u Bajkalu jako svatební dar.

Bágly jsme hodili do, jak jinak, terénní Toyoty. Nina nám vysvětlila, že na Olchonu není žádná čerpací stanice a PHM se dováží. No, a někdy mají zpoždění. Například dneska. Můžou si koupit jen plnou nádrž, nic do zásoby.

Marina si sedla vedle dcery a vyrazili jsme. Nina zkušeně kličkovala mezi výmoly a správně volila tu nejméně hlubokou stopu. Při výjezdu z Chužíru se na nás obě obrátily:

"Máme tady dneska šamanský večer. Chcete to vidět?"

Jukli jsme s Janou na sebe. Po dnešku může být i šamanský rituál zpestřením. Když to přežijem. Takže kýváme oba horlivě, že ano.

Nina otočila vůz a jedeme zpět do Chužíru. Rituál začíná ve 21 hod, takže máme asi půl hodinu času. Zajeli jsme tedy ještě jednou k jejich obchodům, pak někam mezi borovice, kde jsme předali, tedy Nina předala, nějaký balíček. Pak zpět na hlavní třídu a několik odboček a zastavujeme u pozemku, jehož dominantou je dřevěný domek na kůlech. Prý dřevěná jurta, osmiúhelníkového tvaru. Dřevěná proto, protože se nepřemisťuje. Sic!

Ve 21 hod už bylo docela šero. Přišlo ještě asi 10 turistů, samí Rusové, a chlapík, pomocník šamana, nám podal úvod do šamanské tradice na Olchonu. Vysvětloval principy přírodních zákonů ve výkladů šamanů, šamanské zvyky a zákony, ne nepodobné těm katolickým. Ty šamanské vycházejí převážně z tradic, úcty k přírodě, k předkům. Šamani vlastně jen dokáží svými duševními stavy zprostředkovávat spojení s dávnými předky a šíří tak jejich zkušenosti a dovednosti na další generace. Existují bílí šamani - ti dobří. Ale také černí šamani - ti nepříjemní. Pomocník nám postupně ukazoval atributy a pomůcky obou.

Tady, v Předbajkalí, si snad nejvíce uvědomujeme, že v Rusku nejsou jen pravoslavné chrámy s popy s dlouhými vousy. Zde se díky Burjatům střetávají tři náboženství. Samotní Burjati sem přišli snad z mongolských stepí nebo severní Číny. Burjatština patří do rodiny altajských jazyků a nejvíce se prý podobá mongolštině. Za tradiční burjatské náboženství se pokládá šamanismus, přičemž nejposvátnější místo všech burjatských šamanistů je tady, na ostrově Olchon, Mys Burchan. Šamanismus se rozšířil mezi Burjaty u Bajkalu zcela přirozeně. Ohromné jezero daleko od modernějších civilizací ke vzývání přírodních božstev přímo vybízí. V Zabajkalí jsme se již potkali s budhismem a samozřejmě je zde i mnoho vyznavačů pravoslaví. Zejména ve větších městech.

Po přednášce a krátkém filmu o šamanovi, který se dostal do nekontrolovatelného transu, jsme ochutnali nějaké rituální pokrmy, také mléčnou vodku, čichli k nějakým bylinkám. Potom jsme museli ven. Asi deset minut jsme postávali před jurtou a kochali se západem slunce nad Bajkalem. Pak jsme mohli znovu vstoupit do jurty.

Prostředí se změnilo, v čele před lavicemi, byl stolek se spoustou různých atributů. A zády k nám u stolku seděl šaman. V bílém obleku s výšivkami, třásněmi. Na hlavě čelenka se zvonky a třpytkami. Pomocník nás rozesadil do lavic a kupodivu jsme se museli zapsat do notýsku. Jméno a odkud jsme. Ale nikdo to nekontroloval.

Šaman se za zvuků bubínku postavil a pak pomalu otočil čelem k nám. A nebyl to šaman. Byla to šamanka. Byla to naše Marina. No nazdar babi, budeme bydlet u místní šamanky! A venku tma, nikoho tu neznáme, nikdo o nás neví. Možná jen Darima tuší, kde jsme. Dcera Nina se převlékla do úboru další pomocnice.

Šamanka Marina rozjela rituál. Naštěstí je to bílá šamanka - ta dobrá. Postupně, za mumlání a neustále se zrychlujícího bubnování, vstávala, sedala, Moc jsme jí nerozuměli, jen občas vykřikovala něco o přátelích z Čechie.

Závěr byl ten, že jsme všichni vyšli před jurtu. Byla už tma, asi 23 hodin. Nebe úžasné. Bezmračné, plné hvězd. Škoda, nějak jsem to nestihl vychutnat. Takovou oblohu doma, v Česku, nenajdeš. Pomocník šamanky zapálil vatru. Šamanka z nás vytvořila kruh a museli jsme 9x cupitat ve směru hodinových ručiček kolem ohně. Ona mumlala, my mumlali. Ona vykřikovala, my opakovali. Několikrát opět vzdávala hold přátelům z Čechie. Nám.

Když jsme skončili, byl najednou rozchod. Ruští turisté dávali nějaké peníze do pokladničky. Zeptal jsem se pomocníka šamanky, co my?

On: "Vy jste hosté šamanky." A uklonil se. To je divné, pomyslel jsem si.

Špitali jsme si s Janou, venku před jurtou, kdo bude asi tak řídit. Šamanka po transu? Nina?

Ostatní turisti odjeli, veřejné osvětlení žádné, ticho jak ... no, tam.

Konečně vyšla Marina s Ninou. V civilu. Řídila Nina. Osm kilometrů. Nejprve přes pastviny, pak lesem. Nikde nikdo. Jen stromy, prašná cesta, výmoly. A my. Skoro půlnoc.

Šamanská jurta Večer tady byla vatra a my kolem ní tancovali

Den osmý - Olchon, Charancy (Kharansy)

Sobota, 16. července

Ráno:

Probudili jsme se až kolem deváté. Skoro posvátné ticho v noci prohloubilo náš spánek. Oči jsem zřejmě otevřel jako první, Jana ještě pravidelně oddychuje, oči zavřené. Promítám si závěr včerejšího dne. Po jízdě pustinou, lesem a temnou nocí jsme vjeli do osady Charancy. Něco jako naše Kersko. Dřevěné domy, roztroušené mezi borovicemi, písčité ulice, písčitá hlavní cesta. Několikrát jsme odbočili, zatočili, projeli mezi borovicemi - bez cesty, jen tak, po jehličí. A pak dům šamanky Mariny. Velký, dřevěný, zjevně nedávno dostavěný. V přízemí bydlí Marina s dcerou, pak ještě jakýsi chlapík, taky Burjat. Ten při našem příjezdu pospával na dřevěné lavici u baně (ruské tradiční lázně) v rohu pozemku. Jako většina domů tady okolo, i ten "náš" byl oplocen asi dvoumetrovým plotem z masívních borovicových fošen. Z vnějšku není vidět dovnitř. A naopak.

Náš pokoj je v prvním patře se samostatným vchodem. Příkré a masívní dřevěné schody na opačném konci domu, než je vchod do přízemí. Taky máme malou, krytou předvstupní terasu. S výhledem do lesa. Což jsme ocenili až ráno.

Uprostřed pozemku, mezi množstvím vzrostlých borovic, mají mohutné ohniště. S roštem, lavicemi a stolky okolo. Tady prý můžeme snídat.

V protějším rohu pozemku od domu je baňa. Ta lázeň. Krásný dřevěný domek. A za ním - latrína. Nazdar babi. Návrat do mých dětských let.

V domku, v mých rodných Chotuticích, jsme neměli kanalizaci, a tudíž jen suchou latrínu. Nepříjemné v létě, hrůza v zimě. Kadibudka bez elektriky, bez topení.

A teď, na stará kolena, totéž tady, na Olchonu. Pravda, estetické provedení = srub. Zvenku paráda. Uvnitř - jako v Chotuticích zamlada. I s těmi mouchami, odérem atd. Bez světla. Jen kosočtverec, vyříznutý ve dveřích.

Umývárna pro nás, nájemníky, na protější straně pozemku. Vedle domu. Na dřevěné palisádě plotu zavěšený plastový kyblík s otvorem uprostřed. Otvor krytý posuvnou rourkou. Pod ním malé umývadlo. Do kyblíku se z jiného kyblíku na zemi nalilo příslušné množství vody, rourka se zespodu nadzvedla rukou a už tekla voda. A pak opačně, když si člověk chtěl opláchnout i druhou ruku. Nad tím zařízením pak je malé zrcadlo, zavěšené na hřebíku v plotu. Pod ním je i polička s dvěma kelímky a několika kartáčky na zuby. Voda z umývadla teče, no rovnou na zem a pak pod plotem ven. K sousedům. Je to praktické, když si chcete zároveň umýt nohy.

Nina večer zatroubením vzbudila toho člověka, který se nám později představil jako Fridrichovič. Prý bratr šamanky. Ale asi bratr ze širšího okruhu rodiny. Tak to tady mají. Nicméně nám otevřel, pak roztopil baňu, ukázal, kde co je a připravil dvě dvoulitrové láhve s točeným pivem. A taky kelímky.

Pokoj byl krásně zařízený, tři postele. Jednu tedy máme na odkládání našich věcí. Vše nové, srubové. Dekorací je obrovská fototapeta, kde jsou zkompilovány motivy různých přírodních divů světa do jedné plochy. Teď ráno, za světla, na to koukám a snažím se odhadnout, ze kterých zemí a přírodních divů ty jednotlivé výjevy pochází.

Večer šla Jana do baně jako první. Já si mezitím připravil spaní. Mám parádní, masívní postel tak pro tři lidi. Dobře se mi v ní spalo.

Zatímco Jana prováděla očistu v bani, seděl jsem na lavici před lázní s tím Fridrichovičem. Nalévali jsme si pivo a povídali.

Zvláštní člověk, Burjat, tak čtyřicátník. Říkal, že obchoduje s naftou a mazutem, manželku že má v Irkutsku, žije tam s dcerou. Proč on bydlí tady, na Olchonu, u sestry šamanky - nesdělil.

Taky mi tvrdil, že žil v Bruselu, v Paříži a v Německu. Neuměl však ani slovo francouzsky nebo německy. Anglicky už vůbec. Tak nevím. Pravda, měl už tou dobou trochu vypito.

Taky říkal, že bydlel půl roku v Praze, kousek od Belvederu. Vzpomínal na některé hospody, vesměs dražší. A na naše pivo. Takže v Praze asi opravdu byl.

Možná, že se na Olchonu skrývá.

Jana si baňu moc pochvalovala. Taky mě ale upozornila, že se jí podařilo metličkou rozbít žárovku. Sice to uklidila, ale ať si raději dám pozor. Dal jsem si pozor a malou jizvičku jsem si pak lehce a sám ošetřil Jodisolem a náplastí. Jedna malá mrška střepinka zapadla do štěrbiny mezi prkny podlahy tak šikovně, že jsem na ni šlápl. To už Jana spala a baterka mi krásně posloužila.

Ruská baňa. Zázrak a požehnání do míst, kde není tekoucí voda. Například na celém ostrově Olchon. Ač obklopen největší přírodní zásobárnou pitné vody na světě, není tady rozvod pitné vody. Ani kanalizace. Voda k pití a mytí se rozváží cisternami. Marina má u vrat dva velké sudy z nerezu. Nejdřív jsem si myslel, že je to na odpad. Když jsem však nadzvedl jeden dřevěný poklop - byla tam voda. Odtud do kyblíku pod umývadlem a pak do kyblíku nad umývadlo. A taky do baně.

Rozloučil jsem se s Fridrichovičem a vlezl do bani. V první místnosti, převlékárně, jsem odložil triko a šortky. I spoďáry. Podél rozžhavené pece jsem vlezl do druhé části baně. Tam jsem si z kotle nabral horkou vodu do jednoho džberu. Dolil jsem studenou vodu z plastové nádrže abych docílil snesitelnou teplotu. Stoupl jsem si do džberu, mydlil se, poléval teplou vodou, šlehal (ale opatrně) zelenými větvičkami a drhnul masážní houbou. Ta byla v neporušeném obalu připravena s řadou jiných v umývárně. K dispozici byly i dva nové ručníky. To všechno jsem prováděl za velkého horka, takže jsem vlastně ani nevěděl, jestli po mě teče voda, kterou jsem se poléval, nebo vlastní pot. Asi obé bylo pravdou. Nicméně to bylo velmi příjemné, osvěžující a očistné. Navíc téměř potmě, protože žárovka už nebyla vcelku a světlo pronikalo jen nedovřenými dveřmi do převlékárny.

Vylezl jsem ven jako jiný člověk. Úžasné.

Dnešní ranní očistu jsme zahájili, postupně, na latríně, pak u kyblíku na plotě. Snídani jsme odbyli na pokoji. Jednak jsme nevěděli, jak rozdělat oheň na obrovském ohništi, jednak jsme neměli co ohřívat. Tak jsme pro začátek vystačili s vodou a sušenkami a čokoládou. A zbytkem piva. Mezitím odjela Marina s Ninou a s námi zůstal Fridrichovič a nějaký malý kluk, tak deset let, který si kopal míčem mezi borovicemi a zvědavě na nás pokukoval. Fridrichovič byl po večeru nějak zvadlý a moc nemluvil.

Dopoledne:

Marina je úžasná. Včera, hned po seznámení, se zeptala, jestli máme zájem o okružní výlet po ostrově. Samo jsme souhlasili. Vytočila číslo a bylo to. Možná, že za to má provizi.

Fridrichovič se nabídl, že nás odvede k místu nalodění do terénní maršrutky. Už se nedružil jako včera, kdy chtěl můj mail a telefon. Že až přijede zase do Prahy, že něco podnikneme. Odvedl nás zadem, přes borový les, po cestičkách, vyšlapaných kravami podél prkenných plotů, k místní občerstvovací základně. Udača. Tak se jmenuje centrum Charancy, prašná křižovatka mezi vysokými borovicemi. Krásná dřevěná restaurace, která nabízí překvapivě mnoho. Teplá místní jídla, která kupodivu nejsou z mražených polotovarů. Čepované nápoje, nealko i lahvové a plechovkové pivo mnoha značek. Zmrzlinu, kávu z velkého kávovaru, čaje. Jídelna prostorná, čistá a vzdušná. Fridrichovič řekl, že auto přijede v 11 hod a koupil pivo. Tmavý Kozel, vařený kdesi v Rusku. Vypili jsme ho společně. Tedy Jana ne. Ta si dala čaj.

Krátce po jedenácté přijela "buchanka". Tak říkal Fridrichovič obstarožní osobní dodávce, která pro nás přijela. Buchanka je to prý podle tvaru, kterým připomíná houbu - buchan. Snad hřib. Každopádně to byl UAZ, postarší, původně vojenská varianta devítimístného mikrobusu. Plus řidič. Každý zájezd má jednoho problematičtějšího cestujícího. Na to je statistika. Naše paní problémová se posadila vedle řidiče. K jeho "radosti". Vždy přicházela pozdě k odjezdu. V kabině seděl zcela vzadu mladý Belgičan, vedle něho matka s dcerou z Irkutska. Dcera tak 15 let, obě velmi sympatické, pořád se smály a povídaly si s námi a vůbec byly tou nejpříjemnější částí osazenstva. Uprostřed seděla milá, drobná a čím dál tím úžasnější průvodkyně Jekatěrina. Živoucí encyklopedie Bajkalu a okolí. Výklad rusky, pro Belgičany i v angličtině. Druhý Belgičan seděl vedle mě, za řidičem, zády ke směru jízdy. Toho jsem měl po pravici, Janu po levici. Zase u posuvných dveří. Chlapci z Belgie byli zamilovaní, jeden do druhého, a výlet si užívali. Posledním účastníkem zájezdu byl pán s objemným fotoaparátem. Rus. Takže málem z poloviny mezinárodní sestava. Ale klobouk dolů, Jekatěrina s úsměvem, nadhledem, ale hlavně s přehledem zvládla celý výlet na jedničku. Věcně, organizačně i jazykově.

Naše Buchanka Naše Jekatěrina

Jestli jsem měl připomínky k silnici před přístavem na Olchon, tak se omlouvám. Jízda kolem severovýchodní poloviny ostrova byla - tankodrom. Řidič bravurně volil cestu mezi výmoly mnoha tras, vyjetých v terénu. Taky mezi stromy, kravami a loužemi. Jestli je tato pojízdná buchanka součástí ruské armády, tak zbytek světa nemá šanci.

Seděl jsem tedy uprostřed mezi Janou a Belgičanem. Všichni jsme se kymáceli na všechny strany, Belgičan se mi asi stokrát omluvil za to, že do mě vráží, než toho nechal. Tedy asi po půlhodině. Škoda, že jsem nemohl fotit či natáčet. Aparát jsem měl připravený, ale jednak bylo nejbližší okno na levoboku dost zacákané, jednak jsem se musel pořád držet. Pravou ruku jsem měl vzepřenou o strop, abych uchránil hlavu od úderů do stropu. Levou ruku jsem měl položenou na opěradle za Janinou hlavou. Hlavně proto, že se mi už vedle těla nevešla, ale taky proto, že jsem tím vyrovnával výkyvy ze strany na stranu, byv opřen o dveře. A navíc jsem tím chránil hlavu Jany od nárazů do hlavy dámy na sedadle spolujezdce vedle řidiče, která seděla opřena o sedadlo Jany zády k ní. Uf. Ještě večer jsem chodil s levou rukou jako při tělocvičném pokynu "rozpažit".

Ale to byly jen detaily. Celý výlet byl úžasný, nečekal jsem, že si Bajkal a Olchon takto užiju. Viděli jsme vše podstatné, skály strmě padající do jezera, divoké mysy zakousnuté do hladiny, pláže pozvolna klesajícího pobřeží i vysoké hory na jihovýchodě. Pastviny i lesy, pozůstatky bývalého gulagu, ve kterém prý nikdy nebyli političtí vězni, nýbrž jen kriminálníci. Jak říkala Jekatěrina, za Stalina stačila krádež tří kilo brambor z hladu a člověk mohl dostat až tři roky vyhnanství. V lágru na Olchonu. Bez civilizace. Dodnes tam nacházejí kosterní pozůstatky těch nešťastníků.

Skoro na konci ostrova Olchon Prsatá skála (říkala Jekatěrina)

Celý výlet byl úžasný a poučný. Kochali jsme se, zažili adrenalin při jízdě, i pozdní oběd v přírodě, který připravili řidič s Jekatěrinou. Pravá ruská rybí polévka ucha. Z místního omula a množství zeleniny. Že při tom začalo drobně pršet, nevadilo nikomu.

Horší to bylo s přibývajícím množstvím turistů. Buchanky se rojily jako houby po dešti a zrovna tak přibývalo čínských turistů. Na nejvýchodnějším mysu jezera, mysu Choboj (Khoboy) jsme prakticky stáli frontu na vyhlídku. Fuj.

Ale je na co koukat. A co poslouchat, když vypráví Jekatěrina. Stojíme na vyhlídce mysu Choboj, kocháme se nekončící hladinou ostrova a pár kilometrů od nás je nejhlubší místo jezera, 1694 m. Takže vlastně pod hladinou moře, jelikož úroveň hladiny jezera je 420 metrů nad mořem. Tiše žasneme. Můžeš o tom číst, můžeš o tom vidět film, ale když jsi tady, vidíš to, cítíš to, je to teprve dokonalé, přesvědčující.

Mys Choboj. Jezero pokračuje ještě asi 500 km Zbytky přístavního mola rybářů

Během cesty zpět do základny jsem domluvil s průvodkyní, že nebudeme končit v Charancy, kde nás nabrali, ale pojedeme s nimi až do Chužíru. Sice drobně prší, ale je teprve šest odpoledne. Odpočívat můžeme v Praze.

Navečer v Chužíru:

Buchanka nás vyklopila na centrálním prostranství Chužíru. Kousek od supermarketu Chorošij (Dobrý). Okolí je rozbrázděné vyjetými kolejemi od vozidel, v dešti to začíná vypadat dramaticky. Jana došla koupit nějaký proviant, hlavně ovoce a zeleninu. Taky pečivo nám dochází. Jako bonus, za to, že sedím venku u báglů, mi přináší pivo v plechovce. Hodná dcera. Už mi z té vody škrundá v břiše.

Rozhodli jsme se, po celodenním provizorním stravování, dopřát si teplou večeři. A chceme omula. Být u Bajkalu a nesníst ani jednoho omula, to jako bychom tady ani nebyli.

Na ostrově mnoho zvířat nežije. Když pominu krávy, tak pár lišek, nějací hlodavci. Léto je krátké, zima dlouhá. Říkal nám řidič buchanky, že většina lidí po sezoně, která trvá tři měsíce, zmizí do měst na pevnině. Jezero zamrzne, sněhu bývá málo. Při holomrazech se rostlinstvu nedaří. Jsou tady převážně stepi, pastviny, sem tam lesík. Na jihozápadním pobřeží, kde se zvedají kopce, je stromů víc. Stalo se prý, když hořel v počátku zimy borový les na pevnině, že přes led přeběhla smečka vlků. Ale nevydrželi. Neměli tady žádnou kořist a na jaře je místní vystříleli.

Takže zbývá hojné ptactvo a jezero plné ryb. Hlavně omul, místní endemická specialita. Samozřejmě musíme zmínit i něrpu, jediného sladkovodního tuleně na světě. Jekatěrina říkala, že jich tady žije kolem deseti tisíc. No, kdo je asi spočítal, že? Ve vlaku Krugobajkalka nám promítli krátký dokument o tomto stvoření. Když se narodí, je to sněhobílý rozkošný tvoreček. Postupně, k dospělosti, ztmavne.

Něrpa bajkalská

Omul je lososovitá ryba, velmi chutná ryba, a proto již dnes ohrožená. Kolem Bajkalu, na ostrově, ale i v Irkutsku, je v nabídce snad všech restaurací, bister, bufetů, stánků a kiosků. Prodává se cestujícím Transsibiřské magistrály přímo z nástupišť do oken vlaku. Uzený, sušený, solený, za studena. Nebo pečený v restauracích.

Bajkal prý kdysi poskytoval až 60 tisíc tun omula ročně. Ale to už neplatí, rybolov je přísně regulován v zájmu přežití této nádherné (a chutné) ryby.

Uzený omul v Chužíru

Zkusili jsme několik restaurací, ale nic. Už je pozdě. Málem jsme se smiřovali s tím, že si u stánku koupíme jednoho uzeného v papíru, ale najednou jsme narazili na zázrak. Kafé Sarma, wi-fi zdarma. A omul. No, nedalo se tomu odolat. Ohřátý uzený omul se zeleninou a bramborem chutnal výtečně. Jen pro pivo jsem si musel dojít naproti, do výčepu. Jak mi doporučila paní šéfová kafé Sarma. Tož tak to tady chodí. Přinesl jsem si jednu plastovou láhev točeného moskevského žigulského piva.

Občerstveni a nasyceni nejen omulem, ale i daty z připojení k netu (u šamanky tato síť sítí není k dispozici. Ani signál mobilního operátora) jsme se vydali ke kavárně Bajkaločka. S nadějí, že nás Nina nebo někdo dopraví do Charancy. Jenže ouha, neochota, prý musí být v obchodě, kde mimochodem nikdo kromě nás nebyl, až do 22 hod. Ale ta hodná dívka nám zavolala taxi. Neoznačený vůz Toyota nás dovezl za 400 Rb (za tento obnos bychom nejméně 2x projeli Irkutsk napříč) k domu šamanky. Ale nebylo to jednoduché. Jana si prozíravě řekla Nině o adresu. Jenže tu řidič, mladík v džínách, neznal. Hodil ji tedy do navigace v mobilu, protože v Chužíru signál je, ale ouha. Navigace tuto adresu nezná. Jeli jsme tedy setmělou krajinou do Charancy. Tam jsme ho navigovali my. Asi třikrát jsme zabloudili, vraceli se, couvali a zase se vraceli. To všechno mezi ztemnělými dřevěnými domky, mezi vysokými borovicemi, cesta necesta. Chlapec si už začínal zoufat a já doufal, že neurveme výfuk o nějaký pařez. Cena byla pevně daná. Pak jsem si vzpomněl, že dům Mariny má velká zelená vrata ve žlutém dřevěném plotě. Než se úplně setmělo, vrata jsme objevili. Sice se k nim dostal kličkováním mezi pařezy i velkými stromy, ale nakonec se mladík úplně odvázal, a když jsme se loučili, říkal, že alespoň pro příště ví, kde ta šamanka Marina bydlí. Uondaní jsme se rychle umyli (baňa nebyla) a šli spát.

Mys Burchan

Den devátý - Olchon, pláž, krávy a rybaření

Neděle, 17. července

Dneska lenošíme. Žádná vozidla, žádná organizace, žádné rituály, žádné přesuny. Tedy ne ty velké. Vstávali jsme pozdě. Latrína, umyvadlo, pohodička. Snídat budeme v Udača. A potom půjdeme k jezeru. Oba potřebujeme alespoň jeden poklidný den.

Do kafé Udača jsme se dostali, zadem, kolem plotů, po stezkách, vyšlapaných kravami, až v 11 hod. A dali jsme si hned oběd, co se budeme zdržovat snídaní, že. Oba jsme zvolili pozy, ty vizuálně dokonalé, a přitom neuvěřitelně chutné, knedlíky s masovou náplní. Já samozřejmě pivo a Jana, dle místní tradice, čaj s mlékem.

Posilněni, nahodili jsme odlehčené bágly, a vyrazili k jezeru. Mezi domky, cestami, které jsou spíše polními. Slunce už slušně pražilo, bude horký den. Překvapilo nás, že jsme cestou mezi téměř liduprázdnými pozemky okolo domků, viděli ještě dvě další občerstvovny s nápisem "Pozy". Byla to starší stavení, sruby z hrubě otesaných klád, okenice natřené na modro, bílé rámy oken i dveří. Vrata zůstala otevřená, krávy jsou již na pastvě. Asi.

Za vesnicí jsou rozlehlé pastviny. Nízká, v tomto období již suchá, tráva. Takové seno nastojato. Po chvíli jsme raději opustili rozježděné koleje a výmoly naší cesty a krávu, ležící uprostřed, jsme obloukem obešli travou. Co kdyby to byl bejk, že? Nikde nikdo, jen dalších asi dvacet krav, roztroušených okolo. Nicméně to zvíře si nás vůbec nevšímalo.

Z návrší nad břehem byl nádherný výhled. Pod námi, asi třicet metrů, pláž ze světlého písku, roztažená jako obrovský srpek měsíce několik kilometrů daleko. Z vysokého břehu vybíhá několik skalisek až do vody a dělí pláž na několik menších úseků. Mezi skalisky pak travnaté břehy, které se svažují mírně i strmě k vodě. Z té výšky je vidět tu ohromnou plochu jezera. Koukáme na pevninu, vzdálenou tady asi 15 km od ostrova Olchon. Mezi námi a pevninou se to jmenuje - Malé moře. Průvodkyně nám včera říkala, že výjimečně přejde přes zamrzlé jezero z národního Bajkalsko-lenského parku i nějaký ten zatoulaný medvěd. Ale dlouho na ostrově nepřežije. Nemá z čeho.

Dneska toho moc z protější pevniny nevidíme, i když je slunečno, nad protějším lesem je mlžný opar. Ale to nám nevadí. Ta scenérie pod a před námi je nádherná i tak. Jako bychom přišli k moři. Písčitá, rozlehlá pláž, nekonečná hladina modré vody, pusté břehy, sem tam zakrslá borovice. Jen ta vůně středomořského pobřeží zase chybí.

Sešli jsme dolů a pokračovali dál po pláži. Přelezli jsme jedno nízké skalisko vklíněné do vody. Za ním jsme objevili plážové povaleče. Dvě mladé maminky a jejich dvě batolata. Rozvalovali se na dekách, sportovní kočárky vedle nich. Děcka si hrála v písku, matky štěbetaly. Pozdravili jsme a rozložili naši karimatku pár metrů od nich. Sluníčko příjemně pálilo a voda lákala. Jasně, že jsme měli plavky už na sobě. Jasně, že jsme se chtěli v tom horku vykoupat. Konec konců, už jsme jednou v Bajkalu plavali, že. Ale než jsme se k tomu odhodlali, předešla nás jedna mamina. Odvážně vstoupila do vody. A okamžitě byla zase venku, na písku. Vzrušeně to komentovala směrem ke kamarádce. Pochopili jsme, že tady to s teplotou vody nebude valné. Paní to zkusila ještě dvakrát, ale dál do vody než do půli lýtek, to nevydržela. Pozorně jsme ji sledovali. Já už byl v tu dobu rozhodnut, že do toho nevlezu. Své jsem si splnil ve Vidrino. Jana ale váhala. Ta se jen tak nevzdává.

Nataša, nebo jak se ta mladá žena jmenovala, probírala situaci s kolegyní a taky vypadala, že se nemíní vzdát. Nakonec přišla na způsob, jak tu ledárnu zvládnout. Že má voda určitě pod deset stupňů, jsem si ověřil dlaní z krátké klády, která ležela napůl na písku a napůl ve vodě. Br, jak doma z vodovodu, když pořádně odtočíš studenou vodu.

Dáma si stoupla na kraj pláže, těsně před malé vlnky hladiny. Potom se zhluboka nadýchla a rychle rozkmitala nohy v běhu na místě. Vysoko zvedala kolena, a když byla řádně "rozeběhnutá", vyrazila prudce, jako Usama Bolt, do vody. Za dvě vteřiny byla ve vodě po prsa, ponořila se po bradu a bleskově vyrazila zpět na břeh. Sice u toho trochu ječela, ale přesto - klobouk dolů, dámo.

Kouknul jsem na Janu a viděl, že ji to zaujalo. Po asi půlhodině to provedla stejně. Smekám stejný virtuální klobouk, Jano. Já to nerisknul. Kdo ví, jak a za jak dlouho, by se sem dostala záchranka.

Jana a ledový Bajkal Ljoša

Nakonec jsme tam měli pohodičku. Malý klučina se časem osmělil a chodil k nám na výzvědy. Jana využila zkušenosti z vyučování a snažila se s ním navázat kontakt. Ale moc se nedal. A tak jsme odpočívali, pospávali, klábosili, četli. Jak se to tak dělává na pláži. Jana si dokonce i umyla vlasy v jezeře. Nakonec jsem se dozvěděl o životě dcerky v Rusku víc, než za náš týdenní pobyt v Moskvě letos v květnu.

Potom k nám nečekaně přišla návštěva. Zrovna jsme si říkali, co dál, čas se chýlil k podvečeru, když z pastvin sestoupilo stádečko krav. Ne moc, víc jak deset jich nebylo. Přišly se napít z jezera. Samy. Žádný pasáček. Jenže kromě rozvážných jalovic byli mezi nimi i čtyři býčci. Tak dvouletí. A nadupaní energií. Sotva se všichni napili (a zaneřádili písek pláže svými lívanci), začali se býčci předvádět. A dokazovat si svoji sílu. Přetlačovali se hlavami, napínali svaly a snažili se navzájem zatlačit až do vody. Pak dva zaútočili na třetího, čtvrtý stál, přední nohy napnuté, hlavu skloněnou, jen vyrazit. Dost při tom povykovali. Krávy po napojení polehávaly na písku a býčkům nevěnovaly pozornost. Asi to pro ně nebylo nic výjimečného. Jenže ti hovězí kluci se při svých strkanicích pomalu blížili k nám. Když jim zbývalo méně než deset metrů, nevydržela to jedna mamina, a vyrazila proti nim a mávala tričkem v ruce. Ještě, že nebylo červené. Přidal jsem se k ní a alespoň dočasně jsme je zarazili. Jenže po chvíli se zvedla matriarchální kráva a s ní všechny ostatní. Začaly se přesouvat po pláži - zase k nám. Opět jsme museli zasáhnout. Tak nás obešly a pokračovaly vzhůru do nízkého břehu.

Už asi chápeme, jak to tady je s těmi kravami. Místní nemnozí usedlíci mají většinou jednu až tři krávy. Ráno jim otevřou vrata v dřevěných plotech, krávy vyjdou na pastvu, postupně se shromáždí do malých stád, poklábosí, proberou poslední události, a přitom se pasou. Dvakrát za den se společně dojdou napít k jezeru. Večer, když se začne stmívat, rozejdou se pokojně a samostatně do svých domovů. Hospodyně zavře vrata a je hotovo.

Tuto teorii jsme si potvrdili, když jsme se vraceli od jezera. Zrovna jsme šlapali podél dlouhého dřevěného plotu k naší šamance, když zpoza rohu nám cestu překřížila statná jalovice. Aniž nám věnovala pozornost, pokračovala svojí vyšlapanou cestičkou mezi borovicemi ke svému stavení. Nakoukli jsme opatrně za plot, jestli ji někdo nenásleduje. Třeba další kráva. Nebo pastevec. Nikdo.

Marné pokusy vytáhnout omula Jen fotografický úlovek se podařil

Když z pláže odešly maminky s dětmi, ke svým vozům vysoko nad pláží, sbalili jsme to i my. Jenže jsme pak pokračovali s Janou na vzdálený konec pláže, stále dál od naší vesnice. Tam bylo totiž takové šikovné místo, taková skála, která taky vybíhala do jezera, a tam by mohly být ryby. Třeba i omulové. Měl jsem s sebou skládací prut, malý naviják a pár návnad. Byl by hřích to nezkusit.

Vyšplhali jsme krkolomně na skalisko, Jana mi asistovala, podávala jednotlivé části vercajku a já konečně nahazoval. Zkoušeli jsme to asi půl hodiny, střídali návnady (různé třpytky, granule boilees a gumové rybičky). A nic. Ani ťuk. Živou návnadu jsme neměli. Pak jsme to vzdali. Cestou zpátky jsme si všimli další místní speciality. Myslím tím - ruské speciality.

Už z Krugobajkalské dráhy jsme pozorovali, že tu a tam leží na břehu chlap. Nebo dva. Jen tak leží a koukají do vody, do oblohy, do blba. Možná i klábosí, ale to jsme nemohli postřehnout. Tady taky.

Tak si to šlapeme po pláži zpět, vyhýbáme se kravincům a pozorujeme dva chlapy, kteří přijeli autem, nechali ho vysoko nad pláží, a teď leží v trávě a koukají do jezera. Občas po nich hodím okem, ale nic. Jsme jim fuk. O kus dál, už skoro nahoře, těch cca třicet metrů nad jezerem, zase auto, dva chlapi. Stavějí stan. Malinký. A už jim hoří táboráček. Vedle připravený malý rožeň, o kolo auta opřená vychlazená lahev vodky. Zjevně tady budou přespávat. Pánská jízda po rusku.

Večer jsme s Janou nahlas přemýšleli, kolik asi budeme šamance platit. Už jsem to dvakrát zkusil nadhodit, ale vždy mě Marina odbyla, že se "pak" domluvíme. Ráno odjíždíme, potřebujeme být v Chužíru brzo, v 8,45 hod nám jede maršrutka zpět do Irkutska. Máme elektronickou jízdenku s místenkou, ale Chužír je odtud asi 8 km daleko, prašnou cestou lesem. S našimi desetikilovými bágly bychom potřebovali alespoň 1,5 hodiny na ostřejší chůzi. Tak jsem to opět zkusil, Marina slíbila, že nás odveze, ale placení zase odbyla mávnutím, že ráno to vyřídíme. Počítali jsme zbytky hotovosti, přeci jen končíme náš pobyt a rublíků ubývá. A jestli je tady někde bankomat? Se neví, že.

Tak jsme na pokoji večer všechno zabalili, hygienu jsme odbyli u kyblíku na plotě a šli spát.

Prý ráno je moudřejší večera.

Den desátý - odjezd z Olchon, Irkutsk

Pondělí, 18. července

Faktem je, že když jsme vstali, byla Marina už čilá. Oblečená, vytuněná, krásná.

Rychle jsme posnídali nějaké sušenky, minerálku, prolítli latrínou a dobalili bágly. Marína náš pokus o placení opět odložila, a tak jsme hodili věci do její toyoty a v půl deváté jsme byli v Chužíru. Konečně jsme mohli zaplatit. Jana Maríně vysvětlila, že se domlouvala na 1600 Rb za noc s Darímou a šamanka souhlasila. Tak nás ty tři dny u ní stály 5000 rublů (2000 Kč).

Maršrutka přijela včas, řidič nás měl na seznamu, nikdo nás tentokrát z našich míst nevyhodil. Seděl jsem sice opět až vzadu, ale toto auto bylo o třídu lepší než při příjezdu. Nemlátil jsem hlavou do stropu, čistým oknem jsem viděl krajinu, kterou jsem neviděl cestou sem, nikdo nezvracel. V pondělí už nebyl ani nával u přívozu, vše šlo hladce, bez front a zdržování.

Polední zastávka byla v jiném "motorestu". Ostatní cestující si dávali teplá jídla, já vystačil s pivem. Jana se svým oblíbeným čajem. V Irkutsku jsme byli v půl třetí. Na autobusovém nádraží se na nás vrhli taxikáři, ale 500 Rb oproti obvyklým 180 se nám nechtělo platit. Jeden slevil až na 300 Rb, ale raději jsme jeli starou tramvají za 2x 15 Rb.

Naše tašky, odložené v hostelu za recepcí, byly na svém místě. Dostali jsme jiný pokoj, tentokrát ne s manželskou postelí, ale se dvěma samostatnýma. Řekl jsem při doobjednávce, že jsme otec a dcera. Pak rychle novinky na internetu, sprcha a hurá do města. Chtěli jsme se rozloučit se Sibiří pořádnou večeří.

Nábřeží Ankary v Irkutsku ...a trpělivý racek

Dojeli jsme, opět tramvají, do centra a vydali se k nábřeží řeky Ankary. Tato řeka je mohutná, široká a vodnatá už když opouští jezero Bajkal. A i tady, v Irkutsku, přestože je zde spoutaná širokou hrází první přehrady ankarské kaskády, je v centru města, už za hrází a při bulváru Gagarina, nejméně 3x širší a rychlejší než Vltava v Praze. Nábřeží je krásně upravené, široká pěší zóna, hojně využívaná i cyklisty a bruslaři na inline, plno stromů, laviček, občerstvení. A mohutná socha-památník kolonizátorům Sibiře a zakladatelům osady, ze které vyrostl Irkutsk.

Centrum města je ukázkou prolínání sovětské architektury s budovami různých národů a národností, které zde také zanechaly své stopy. Tak je vedle pravoslavného kostela vidět i katolická, polská katedrála, modernistické budovy různých úřadů, nádherné dřevěné domy vyhnaných děkabristů. Mezi tím se proplétají obstarožní tramvaje a autobusy dávné korejské provenience. A tisíce aut.

Jedna restaurace byla japonská, moc pěkná, ale nad naše finanční možnosti. Jiné jsme vyhodnotili jako nezajímavé nebo pro nás nevhodné. Nakonec jsme našli Beerhouse, úžasně rozlehlou, moderně zařízenou restauraci, kde nabízejí snad padesát různých druhů piv.

Výborně jsme povečeřeli, Jana rybu, já beef Stroganov, nějaký salát, stakan vodky, holandské pivo, Jana točený kvas. Platili jsme kartou, a tak jsme se na závěr pobytu trochu rozšoupli.

Jenže nakonec jsme měli trochu problém se dostat do hostelu. Jana sice našla na netu spoj busem, jenže bylo skoro 22 hod a jak jsme tak čekali a čekali a nic nejelo, zjistila nakonec, že už to nejezdí. Že je pozdě. Nakonec našla jednu linku maršrutky a před půlnocí jsme zapadli do postelí. V recepci jsme objednali taxi na letiště v 9 hod. Létadlo nám odlétá ve 12 hod a letiště je od hostelu co by jeden kamenem dohodil a zbytek doběhl.

Na shledanou Ankaro, Bajkale, Sibiři

Den jedenáctý - domů

Úterý, 19. července

Až jsem se divil, že řidič neprotestoval. Jízda na letiště trvala snad deset minut. Ale řekl si 180 Rb, tak byl asi spokojen.

Mezinárodní letiště Irkutsk je sice malé, ale moderní a vybavené vším potřebným. Množstvím obchodů, foliováním zavazadel a taky pravoslavnou modlitebnou. Tady v Irkutsku, na západním břehu Bajkalu, už převažuje pravoslaví. Fronta na odbavení byla sotva na 15 minut, elektronická letenka OK, předali jsme naše bágly a dostali každý 2 palubní lístky. Jeden na cestu Irkutsk - Moskva, Šeremetěvo a druhý na létadlo z Moskvy do Prahy. Díky tomu, že letíme s Aeroflotem, který má domovské letiště Šeremetěvo, nemusíme tentokrát přejíždět na jiné letiště. Aeroflot a jeho létadlo nás opět příjemně překvapily. Nový Boeing 737, voňavá křesla, 3x občerstvení během pětihodinového letu, tentokrát za sluncem. Odlétali jsme ve 12 hodin a v Moskvě jsme přistáli v 13,05 hod.

Letos přistávám v Moskvě už potřetí během dvou měsíců. Loni jsem touto dobou netušil, jestli se do Ruska ještě vůbec někdy podívám. Ale tak to osud (a hlavně lidi) někdy pěkně zaonačí. Před jedenácti dny jsem měl před sebou jen málo jistot: letenku do Ulan-Ude, příslib přespání u rodičů Darimy, letenku z Irkutska do Prahy. Všechno ostatní byla improvizace a okamžitá řešení. Vše Jana báječně zvládla a zařídila.

V Moskvě jsme pro jistotu chvíli postáli u pásu se zavazadly z našeho letu. Zeleně zafóliované bágly tam nebyly. Přesunuli jsme se tedy z terminálu D na náš terminál F, což byla skoro hodina chůze rozlehlými chodbami, mezi obchody, restauracemi atd. Jen jsme museli dávat pozor na elektro taxíky, taková větší golfová vozítka, která za poplatek vozí cestující chodbami mezi jednotlivými terminály.

Vzhledem k tomu, že jsme měli skoro tři hodiny času, dali jsme si oběd v restauraci Kartoška (brambora), báječné variace brambor a příloh. Jenže za dvojnásobné ceny než v Moskvě městě. Ale to je všude stejné. I v Praze.

Během letu do Prahy bylo také občerstvení na palubě v ceně letenky, ještě dobré staré praktiky z dob, kdy si přepravci vážili cestujících a nepovažovali je jen za nutný náklad.

Prosluněná Praha, terminál 1 na letišti Václava Havla, rychlý telefonát Ireně, která si konečně oddechla, že jsme to přežili.