Povídky atd

Opilý stařík ujížděl na koloběžce policii      (volně podle vlastního zážitku, 2015)

"Jiříku, jak se máš?", švitořila letitá kamarádka, sotva zmačkl zelené tlačítko mobilu. Číslo měl dávno uložené, takže nebyl překvapen tím, kdo volá, ale že najednou, po letech zase volá.

"Máme takovou malou oslavu", pokračovala Alice, "Pepa má pětašedesátiny. Tak přijeď, jo!, je to u nás v Praze."

A tak Jiřík přijel. Koneckonců, s Pepou i Alicí se znal co pamatuje. Sám oslavil ty samé půlkulatiny před pár týdny. Jen se teď pár let neviděli. Oni trávili většinu času na chalupě u Tábora, on se pohyboval mezi Prahou a Ostravou, kde žijí vnoučata. Sedl do auta a jel na druhý konec Prahy, do Motola. Když se napiju, tak tam auto nechám, uvažoval. A zítra se tam vrátím, času mám dost. Nebo tam přespím, beztoho tu možnost Alice avizovala. A žena je zrovna v Ostravě, takže - slaměný vdovec, že.

Oslava byla veselá a příjemná. Partička známých Pepy, některé Jirka znal alespoň od vidění. Historky, vzpomínky, zážitky. Alice pilně dolévala. Když se blížila půlnoc, byli všichni tak akorát. Ještě pár sklenic vína a leželi by na terase jak prasata.

Jirka se zvedl a Alici výhružně vyletělo obočí. "Přespíš tady!", rozhodla.

Něco brumlal, ale nakonec byl při odchodu takový frmol, že se mu podařilo vypadnout z domku nepozorovaně. V hlavě se mu totiž zrodila myšlenka. Taková ta opilecká, takže v ten moment výborná myšlenka. Vzpomněl si totiž, že má v kufru koloběžku. A od Pepy je to dolů k Smíchovskému nádraží pořád z kopce, provoz bude minimální. A tam chytne noční autobus na Jižní Město a bude doma v pohodě. A trochu provětrá hlavu. Někteří gratulanti kouřili, i když na terase, a to mu vadilo. Hlavně zpočátku, než hladina alkoholu vymazala kritické vnímání. Ale teď se to hodilo, jako podpůrný důvod ke koloběžce.

Dopotácel se k autu, které nechal před vedlejším domkem. Vytáhl koloběžku a přilbu, opřel to o nějaké křoví, asi živý plot, zamkl vůz a vrátil se k Pepovi. Alice stála před vchodem a loučila se s posledními. Podal jí klíče od auta a zablábolil, že přece jen pojede domů. Klíč radši nechá tady, aby ho to nelákalo. A půjde na noční autobus. Alice ho sice trochu přemlouvala, ale i u ní nakonec únava zvítězila. Pepa už toho měl taky dost a mít na krku jednoho opilého je přeci jen lepší, než starat se o dva. Pac a pusu a Jirka stál na chodníku sám. Ostatní už se odvrávorali k zastávce autobusu o pár ulic dál. Vyzvedl koloběžku z křoví a nasadil si, byť s problémy, přilbu. Tak Jiříku, do toho!

Koloběžku si přál, ke zděšení rodiny, k pětašedesátým narozeninám. Ujistil je tehdy, že bude jezdit jen v mírném terénu, nejlépe v okolí po parcích a cyklotrasách. Koloběžka nemá převody a každé stoupání je makačka. Koloběžka City je krásná, lehce ovladatelná, dvě brzdy jako u kola, prostě paráda. Ještě musel slíbit, že bude mít vždy přilbu. Nejdřív brblal, ale když jednou seskočil ze stupátka před obrubníkem příliš brzy a po dvou kotrmelcích hledal rozbité sluneční brýle, byl za tu přilbu vděčný. Odřeniny ho zdobily skoro měsíc.

Rozhlédl se, vytlačil koloběžku pár desítek metrů na křižovatku a snažil se soustředit, kudy to bude nejlepší. Teplá červencová noc, skoro bezvětří, plno hvězd na obloze, nikde nikdo. Hvězdy byly sice v mírném mlžném oparu, ale uvědomoval si, že to bude nejspíš tím vínem.

Ideální podmínky, řekl si nahlas a vyrazil. Po pár metrech zastavil. Vzpomněl si na zadní červené blikací světlo, zmačkl čudlík a totéž udělal s bílou svítilnou na řidítkách. Tak, a teď už jen svaly a výdrž.

Dolů tichou a prázdnou ulicí mezi domky to šlo parádně. Silně brzdil, jel pomalu a byl na cestě sám. Všechno šlo dobře. Před křižovatkou s hlavní málem upadl. Málem poprvé. Ze záhonku před domkem vyběhla kočka. Nebo něco podobného. To nebyl schopen spolehlivě vyhodnotit. Ale stejně ho to zvíře rozhodilo, prudce zabrzdil a zatočil doprava. Setrvačnost ho vyhodila ze stupátka. Duchapřítomně pustil řidítka a pár kroků doběhl bez koloběžky. Ta skončila v nějakých kytkách. Rozhlédl se, nikoho kolem neviděl. Tak vytáhl koloběžku zpátky na chodník, snažil se zkontrolovat její stav, ale hlava se mu točila víc a víc, takže toho moc neviděl. Vteřinku zvažoval, jestli to nepřepískl a jestli se nemá radši vrátit. Ale když si uvědomil ten kopec zpátky, zavrhl to.

Urovnal si přilbu a rozjel se. Křižovatku s tramvajovou tratí raději převedl, vzorně jak se má, jako chodec. Na konečné tramvají Kotlářka stál u noční tramvaje řidič, kouřil a nočního koloběžkaře se zájmem pozoroval. Plzeňskou dolů občas prosvištělo taxi, nahoru spíš auta, co míří z Prahy ven, zdálky byla slyšet přijíždějící tramvaj. Tady si teprve teď všiml, že nesvítí přední bílé světlo. Asi nepřežilo ten pád. Nerozsvítilo se, ani když ho proklepával. Zadní červené bylo ok. Tak vyrazil. Raději po chodníku. Každou křižovatku musel zastavit, nízkou koloběžku zvednout přes obrubník. Bez problémů se přiblížil k poště, kde se Plzeňská rozděluje a dolů pokračuje jako jednosměrka Vrchlického. Jízda z kopce byla příjemná, svěží vzduch čistil hlavu, adrenalin pomáhal odbourávat alkohol.

Jenže u křižovatky do Jinonic, u autosalonu Porsche, uviděl blikající policejní auto. To ho vystrašilo a okamžitě zastavil. Co teď? Nebylo by dobré, nechat se chytit na koloběžce pod vlivem. To mu bylo jasné. Chvíli uvažoval, jak dál. Policajti tam někoho kontrolovali, to by mohlo trvat klidně půlhodiny. Nakonec se rozhlédl, vrátil se pár desítek metrů zpět a převedl koloběžku přes nejbližší přechod na druhou stranu. Vrchlického je dolů k Andělu jednosměrná, auta zezadu nejsou vidět. Zato Plzeňská je taky jednosměrná, ale nahoru. Takže když pojede po chodníku proti směru aut, tak bude případné nebezpečí vidět předem. Naskočil na stupátko a vyrazil. Jenže u svatebního salonu proti poště zase málem upadl. Podruhé. Z boční ulice se nečekaně vypotácel nějaký opilec a když viděl blížící se postavu v přilbě, zazmatkoval, chtěl se mu vyhnout, nejdřív zprava, pak zleva. V důsledku tolika nečekaných pohybů ze strany na stranu to opilcovo vestibulární zařízení společně s utlumeným mozkem vyhodnotilo jako akutní nebezpečí a chlapík si pro jistotu sedl. Jirka ještě nebyl v takové kondici, aby reagoval adekvátně. I jeho mozek, ještě ovlivněný téměř dvěma litry vína, vyhodnotil situaci jako krajně nebezpečnou a vyslal signál. Seskočil, pustil řidítka. Klopýtl přes vyděšenou sedící figuru, ale krok ustál. Koloběžka tentokrát neskončila v kytkách, nýbrž mezi dvěma popelnicemi. Naštěstí byly asi plné a tak to jen zarachotilo, zakymácely se, ale i ony to ustály.

Jirka se nejprve rozhlédl, kdo to mohl vidět. Nic podezřelého. Vrátil se tedy k opilci, který zřejmě přežil svoji první srážku s noční koloběžkou a byl z toho trochu v šoku. Něco mumlal, jednou rukou někam ukazoval, kroutil hlavou. To se mi, vole, ještě nestalo, se mu asi honilo hlavou. Přiklekl k němu a zeptal se ho, jestli je v pohodě. Chlap nechápavě zíral na zpocenou hlavu v přilbě a nejprve kýval, že ano, pak vrtěl, že ne. Zjevně byl z toho všeho mimo. Kolem projela tramvaj a pár cestujících se bavilo pohledem na zhroucenou dvojici na chodníku. Jirkovi blesklo, že musí okamžitě zmizet, než nějaký soucitný altruista zavolá záchranku. Souběžnou Vrchlického ulicí projelo další policejní auto a tak byl rád, že včas odbočil na Plzeňskou. Kolena ho začala bolet od tvrdé dlažby chodníku. Uvědomil, že kraťasy nejsou pro tuhle jízdu to nejlepší. Vstal a pomohl na nohy taky tomu člověku. Sice vrávoral, ale zjevně neměl nic zlomeného. Ani krev nebyla vidět a tak Jirka vyprostil koloběžku, zapnul uvolněný pásek sandálu (taky pěkná blbost, odrážet se v sandálech!) a pokračoval v jízdě. Cítil, že dost rychle vystřízlivěl a byl na sebe na chvíli hrdý, jaký je borec i v pětašedesáti.

Ulice dál mírně klesala a tak ujížděl celkem svižně. Jenže od křižovatky s Jinonickou je mírné stoupání podél spodního kraje Klamovky a pocit borce se rychle vytratil. Zastavil ve stínu vchodu do nějakého obchodu a chtěl zkontrolovat čas. Úplně ztratil pojem o tom, kolik by tak mohlo být. Opřel koloběžku a chtěl se mrknout na mobil. Hodinky už dávno nenosí, po Praze je tolik možností zjistit kolik je, že to považuje za zbytečnost. V busech, tramvajích, pouliční hodiny a koneckonců taky mobil. Jenže ouha. Kapsa kraťasů prázdná. Teď už byl střízlivý úplně. Co? Kde? Jak? Asi u toho vandráka, sakra. Jak u něho klečel. Hbitě otočil koloběžku a ze všech sil se odstrkoval zpátky. A taky jo, měl pravdu. Chlap zase seděl na zemi, ale už si prohlížel nalezený mobil. Naštěstí mu pořád moc nedocházelo, co se stalo nebo co to má v ruce, mobil byl v pouzdře a mohl vypadat jako peněženka. A taky jen těžce koordinoval činnost levé a pravé ruky. Jirka mu vytrhl přístroj z ruky, strčil do zadní kapsy a pečlivě zatáhl zip. Opilec nesrozumitelně protestoval, chtěl vstát, ale bylo to nad jeho síly. To už ale Jirka znovu sjížděl ke Klamovce. Tím vypětím, hrůzou ze ztráty mobilu a jeho znovuobjevením, se úplně vyčerpal a cítil slabost v kolenou. Zastavil a odtlačil koloběžku na kraj parku. Sedl si na lavičku, zhluboka vydechoval a nadechoval. Zkontroloval čas - 01,15. Potlačil touhu zdřímnout si a po pár minutách se zvedl k další cestě. Když se odrazil, znovu zalitoval, že nezůstal spát u Alice a Pepy.

Jak jseš starej, tak jseš blbej, konstatoval v duchu. Nahlas ale vykřikl: "Jedem, vole!!". A vyrazil.

Kousek ještě do mírného stoupání, ale pak už zase svižně a lehce z kopce. Když se vlevo odpojila Holečkova ulice a klesání Plzeňské bylo čím dál větší, opět zastavil a chtěl si urovnat zapínání sandálů. Jenže měl v tu chvíli na stupátku levou nohu, čili opačnou než kterou byl zvyklý seskakovat. Zakymácel se, a skončil rozkročmo s koloběžkou mezi nohama. Co čert nechtěl, zrovna jelo nahoru proti němu další policejní auto. Sakra, to jich tady mají tolik?

Chtěl naskočit a rychle pokračovat, jenže když ho auto minulo, náhle zabrzdilo a z vozu vystoupil policista: "Hej, co to tady děláte?". Jirka zpanikařil. Vpravo přes ulici, za kolejemi tramvaje, viděl úzkou uličku mezi domy. Popadl koloběžku pod řidítky a přeběhl do ní. Ulička ale nebyla ulička, nýbrž prudké a úzké schody. Spojení Plzeňské a Starokošířské. A dál do Vrchlického. Kvapně sbíhal schody s koloběžkou v náručí, cítil, že mu dochází dech. Policajt taky doběhl ke schodům, ale tam zaváhal. Bylo mu jasné, že ten chlap něco ukradl a prchá. Jenže v uličce byla tma, schody nebezpečné a tak se vrátil k vozu. Jirka mezitím doklopýtal Starokošířskou na hlavní. Nebyl schopen se udržet na stupátku. Musel se na rohu opřít a rozdýchat to. Ve své panice poslouchal, jestli neuslyší kvílení policejní sirény. Nic. Pomalu se uklidnil, jen nohy nějak nemohl rozpohybovat. Alkohol, únava, schody, panika. Na to už jsem fakt starej, řekl si v duchu. Kdyby mě tak viděla rodina! Jenže co teď? Babo raď!

Avšak baba nikde a tak musel něco vymyslet. Kdyby tady byla alespoň nějaká otevřená hospoda, vzdychl. Jenže nebyla.

Chvíli ještě srovnával dech, ale pak znovu vyjel. Opatrně, aby nebudil pozornost, sjížděl Vrchlického ulici po levém chodníku, občas kontroloval situaci za sebou, ale nic nejelo. U bývalého Malostranského hřbitova, tam, kde se Vrchlického mění na Duškovu a vpravo za blokem činžáků lze tušit Bertramku, musel zabrat. Ulice mírně stoupá a znovu si uvědomil ten rozdíl proti kolu. Koloběžka nemá převody!

Před hotelem Mövenpick sestoupil a uvažoval jak dál. Frajerský by bylo střihnout to tunelem Mrázovka, blesklo mu. "Klid vole!", zarazil se nahlas. Tam bude určitě údržba a lapli by mě jedna dvě. Takže opatrně podjel magistrálu, napojil se na Plzeňskou a zvolna pokračoval k Andělu. Teď byl už uklidněný, celkem bystře rozmýšlel kudy se vydá dál. Jedna varianta se nabízela kolem Anděla Lidickou na Palackého most. Pak po nábřeží....ale kam?

Nebo za mostem na Moráň, přes Karlovo náměstí na IPP a tam možná chytit noční bus.

Nebo Strakonickou podél Vltavy, nějak šikovně přes Barrandovský most a pak.....Těžko. Uvědomil si, že všechny tyhle varianty mají jednu společnou nevýhodu. A to dost podstatnou. Od Vltavy je to na Jižní Město zatraceně do kopce! To mi v Motole nedošlo, sakra!

Pomalu dojížděl k Andělu a nemohl se rozhodnout, co dál. A pak se to všechno trochu zvrtlo.

U Anděla musíte do Strakonické nebo do Lidické projet sevřeným blokem nových budov. Vlevo Obchodní centrum Anděl, vpravo noblesní komplex Zlatý Anděl. Všechno zavřeno, žádný únik. A ten by se hodil.

Na zastávce tramvaje vpravo stálo pět policistů, na chodníku jejich blikající auto. Navíc ze Stroupežnického se blížilo další policejní auto. Past. Rychle rozhlédl a fakt nebylo kam. Tož ťa majů, povzdechl si. Snad v tu chvíli opravdu věřil, že ten kordon je tam kvůli němu. Ale nebyl. On byl jen vedlejším cílem. Náhodným.

Ta pětice policajtů lustrovala skupinku zjevně velmi opilých a dost agresivních zahraničních turistů. Na zastávce byly střepy od rozbitých lahví, jeden mladík mával otevřenou flaškou šampusu, jedna holka si vytahovala tričko. Asi tak chtěla uplatit hlídku. Za normálních okolností by se Jirka rád z povzdálí pobavil. Ale kromě nich tam byl už jen on. Sám. Na koloběžce. To proklouzneš, říkal si. Ale ne. To auto, co vyjelo ze Stroupežnického, zastavilo těsně za ním. Vylezl policajt a říká do vozu: "Hele, není to ten týpek co nám utek na těch schodech?"

Zle je Mařenko, blesklo Jiříkovi hlavou. Nakonec ale nebylo.

Sotva ho ten policajt vyzval, aby předložil doklady, zaútočil mladík lahví od šampusu na nejbližšího policajta. Poloobnažené děvče skočilo na dalšího a nohama v šortkách ho objalo kolem pasu. V té strkanici namířil "Jirkův" policajt prst na jeho prsa: "Ani se nehni, chlape!". A vyrazil ostatním na pomoc. Jeho kolega z auta ještě stačil něco říct do vysílačky a byl v chumlu taky.

Jiříku - vpřed - zavelel si. Zvolna převedl koloběžku na chodník k OC Anděl a podél KFC na křižovatku, přejel koleje a Lidickou, která v těchto místech lehce klesá, sjížděl ke Zborovské. Od Vltavy se vyřítila posila v podobě další policejní Octavie. Kvílení sirény v ulici, která je sevřená ze všech stran činžáky, bylo děsivé. Zase se mu rozklepala kolena. Kam jsi se hnal, blbče? Pro jistotu, aby zmátl stopy, odbočil vpravo do Staropramenné a pak vtipně hned zase vlevo do ulice Na Bělidle. Tou pak v klidu sjel až na Hořejší nábřeží a rozhodl se odpočinout si od té šlamastiky na břehu pod Palackého mostem. Už mu ze všeho šla hlava kolem. Za sebou slyšel policejní sirény, od domů se odrážely modré záblesky policejních světel. Ale u vody byl klid. Položil koloběžku na trávu a sedl si vedle ní. Chtěl bych být doma a zalézt do postele. Nebo být doma, i bez postele. Nebo si někam lehnout. Kdekoli.

Snažil se uklidnit a vymyslet, co dál. Dobře. Jsem u Vltavy, nejníž, jak to s koloběžkou v Praze jde. A co teď, chlapče?

Šramot zleva ho zase vzpružil. Velký černý pes si sedl těsně před něho a pozoroval. Jirka si všiml, že když oba sedí, tak ten pes má hlavu výš než on. Úplně ztuhl. Bál se i ohlédnout, není-li někde jeho pán. Pes byl ale klidný a jen ho pozoroval. Za chvíli si položil packy před sebe a na packy hlavu. Uklidnil se. To zvíře agresivní. A hlavu má teď níž. Když uslyšel kroky, odvážil se i otočit. Kvůli obličeji ve stínu nemohl rozeznat, jestli je to chlap či ženská, mladý, starý. Nic.

"Co tady děláš, vole?", chraplavý hlas se snad ani neptal, jen položil řečnickou otázku. Tak dobrý, to bude hodnej člověk.

"Jedu z mejdanu a už to nezvládám, člověče". Radši nic nepředstíral, nic nevysvětloval, jen konstatoval. "A mám to ještě daleko". Chlap mu podal ruku. Zvedl ho a: "Tak to by sis měl zdřímnout, vole". Znělo to jako nabídka. Ta myšlenka na spánek ho dostala. Ještě se zeptal kde jako. Ale vlastně to bylo jedno. Chlap šel před ním, Jirka tlačil koloběžku a průvod zavíral pes. Na náplavce, tam, kde se z břehu zvedá betonová zeď, byla přivázaná loď. No, spíš loďka. Taková, jak stačil ve svitu pobřežních lamp a své pozorovací schopnosti postřehnout, pramice s kajutou. Chlap vlezl na záď, podal mu ruku. Nejdřív přendali koloběžku, pak Jirka s dopomocí překročil bok loďky, a nakonec za nimi přeskočil pes. Konečně sundal přilbu. "Tě vítám, vole", uzavřel pan domácí uvítání na loďce.

Nejdřív ho vzbudil hluk motoru nějakého člunu. Jen se obrátil a pomyslel - krásnej sen. Sice ho něco tlačilo do boku, ale usnul. A tak ještě několikrát. Definitivně otevřel oči až když mu pes olízl tvář. Vzpomněl si na ten vtip, jak opilec leží v parku, pes mu olízne obličej a chlap jen zamumlá: Jen oholit - nestříhat. Pak se rozhlédl a sebekriticky konstatoval, že to není vtip. Pes mu dýchal zkaženým dechem do ksichtu a tak se radši posadil, aby neriskoval další líznutí. Pak uviděl, co ho tlačilo do boku. Otřískaná kytara! S oblými boky. Nad hlavou nízký bílý, hodně otlučený strop. A otevřené okénko. A hlasy za ním. "Sem ho naložil na břehu", chraplavý hlas vysvětloval. "Tě zase pustím na vodu, trumbero!!", vyčítavý hlas ženy. "Jako by o něco šlo", tentokrát vynechal "vole".

Znova zavřel oči a zkoušel si vybavit kde je a jak se sem dostal. Nejlíp mu to šlo pozpátku. Karel otevřel dvě piva, odporně teplá, přestože je vytáhl v síťovce z Vltavy. Hrál na kytaru. Ne. Nejdřív, když vlezl na loď, mu ten chlap, co se jmenuje Karel, alespoň to říkal, nalil šláftruňk. Jirka teď doslova vytřeštil oči. Dobrý, vidím. A když pak ten člověk hrál nějakou tu Askalonu, usnul jsem. Až sem dobrý. Jo, nábřeží, policie, koloběžka. Koloběžka!? Mám ji ještě?

To dopoledne bylo jedno z nejpříjemnějších, co Jirka v poslední době zažil. Koloběžka byla přivázaná na střeše kajuty. Umyl se po pás ve Vltavě, potřeby odbyl pod Palackého mostem.

Zkontroloval mobil - aha, tři hovory od Helenky. Ta bude mít starost. Poslal ji sms, že je v pohodě, ale byl na té oslavě u Alice. Ihned odpověděla, ať to nepřehání. Zlatá Helenka. Karel se staral, jeho stará, jak ji říkal, taky vyměkla. A nebyla tak stará. Karel si potřeboval popovídat a jeho Anežka došla pro pivo. Vrátila se kolem poledne a zjevně kromě toho piva co přinesla, si taky dala nějaké od cesty. On se zaručil synovi jejich bytem za jeho úvěr, syn zkrachoval přišel o kšeft. On s Anežkou přišli o byt. Přes léto spí Karel na pramici, jeho Anežka, která není jeho ženou, bydlí u dcery. A přes léto tráví celé dny na jeho loďce. Zimu ještě nezažili, ta letošní bude jejich první. Oběma je dohromady skoro 120 let. Jirkovi z toho šla hlava kolem. Kdyby prodal svůj smartphone a koloběžku, mohli by za to žít dva měsíce někde na ubytovně. Sakra. Ale když Karel vytáhl svůj šláftruňk a všichni tři vypili šest lahváčů, co donesla Anežka, usnuli. Jirka vedle kytary v kajutě, Karel na zádi u přívěsného motoru - veterána. Pes, co se jmenuje Pes a slyší na to, odešel s Anežkou. Vzbudil je náraz do lodi. Karel hlasitě vítal nějakého Štefana, ze kterého se vyklubal zarputilý rybář. Přivezl dvě krabice vychlazeného vína. Když to dopili, byl čas jít spát. Štefan si zaparkoval pramici kousek vedle nic, že prý brzo ráno vyrazí něco chytit. Ještě je z pomalu jedoucího člunu kontrolovala říční policie, ale Karel se jim ukázal a mával, že je všechno v pořádku. Taky bylo. Když Jirka usínal, připadalo mu to všechno děsně romantický. Ale pak si vzpomněl, že by už možná mohla přijet Helenka zpátky do Prahy. A když ho nenajde doma, bude se divit. A hodně. Co je vlastně za den?

Další ráno bylo kopií toho včerejšího. Jen Anežka nepřišla, hlídala vnoučata. Takže nebylo pivo. Po skromné vltavské hygieně se Jirka rozhodl, že popojede domů. K snídani sice byl další dryák z Karlovy lahve, ale jeho rozhodnutí dozrálo. Společně přendali koloběžku na břeh, rozloučili se navzájem, i se psem. "Buď rád, že tady nemám zrcadlo, vole", konstatoval Karel.

Po dvou nocích na lodi se Jirka rozhodl, že domů dojede tentokrát MHD. Pro jistotu. Vytlačil koloběžku, trochu poznamenanou tou noční jízdou, na náplavku, po schodech na most a pak naskočil a celkem svižně přejel na Palackého náměstí. Vzal to po Rašínově nábřeží doprava, pod železniční most a dál k Vyšehradu. Svítilo sluníčko, od řeky vál osvěžující větřík, policie nikde. Pod skálou ho zarazila cedule: Cyklisto sesedni! A co jsem já?

Poslušně však seskočil, protlačil koloběžku tunelem a Podolským nábřežím přijel k Veslařskému ostrovu.

Dost lidí proudilo k podolskému bazénu, léto vrcholí, hic k padnutí. Přepadla ho třeskutá žízeň. Velká tabule zvala na krušovice na ostrově, přímo proti bazénu. Musím se svlažit. A odbočil přes lávku. Venkovní terasa nad vodou lákala. Stín, pivko, pohoda. Dal si tři a konstatoval, že koloběžku dál jen povede. Jako Pepíček Slámů v Letadélku Káněti. Aby to neodřel. Pak si všiml, že dole je přívoz. Dal ještě jedno pivo a malého ferneta. Toho ale platila dost vstřícná servírka. Když nesla třetí pivo, zeptala se, co se mu stalo. Tak si došel na záchod, tam se uviděl v zrcadle a zhrozil se. Karel měl pravdu. Vrátil se a svěřil se Kamile, jak už třetí den cestuje. Nebo čtvrtý? Přinesla ferneta, byli tam sami. Hosti choděj až večer, třeba když jdou z bazénu, řekla.

Pak jel posledním přívozem k Lihovaru, zpátky na smíchovskou stranu Vltavy. Tam ho třikrát odmítli do rychlíkového autobusu 125. Sice měl drahou koloběžku, ale jinak vypadal jako vandrák, který ji ukradl. Zmačkaný, neoholený, rozcuchaný a přiznával, že asi i trochu zatouchající. Seděl na lavičce, zklamaný a bezmocný. Jiříku, Jiříku!, vyčítal si. Zastavoval jeden autobus za druhým, pražské i trojkové mimo Prahu. Ani se už nesnažil. Jen si zkontroloval mobil, skoro devět večer, baterie 7 %. Zdechnem tady spolu, pomyslel si.

Pak ale zastavil autobus, co měl rozsvíceno - Manipulační jízda. Řidič vystoupil, klepnul mu do ramene. A že ho už dneska jednou odmítl, ale teď jede bez lidí, tak jako co bude?

Doslova řekl: "Co tady blbneš, vole?". Jako by slyšel Karla. Třeba je taky tak hodnej.

František jel do vozovny Kačerov. Tam přeložil ho i s koloběžkou do svého auta a odvezl ho před barák. Jirka nedal jinak, že si sním musí Franta dát panáka doma. Ten pak zavolal ženě na chalupu, že má sice tři dny volna, ale přijede až zítra kolem poledne. Že se kámošovi z depa narodil vnuk a tak to trochu oslaví.

Další den přijela Helenka. Doma našla v ložnici svého Jirku, v obýváku chrápajícího řidiče Frantu, co s Jirkou zapíjel toho fiktivního vnuka a v pracovně na zemi spícího kluka, co těm dvěma večer přivezl objednanou pizzu a zůstal s nimi.

Jirka se probudil nečekaným lechtáním na tváři. Zmateně se ohnal po domnělé mouše, ale místo toho plácnul do novin. Vyděšeně se posadil a překvapeně zíral do Helenčiny přísné tváře. "Co to je?", houkla výhružně a strkala mu noviny před oči. A Jirka zíral ještě víc.

Opilý stařík ujížděl v noci na koloběžce policii

Na titulní stránce bulvárního deníku, pod palcovými titulky, byla přes čtvrt stránky jeho vlastní, potem mokrá tvář v rozcuchanými vlasy pod cyklistickou přilbou.

Helena všechny probudila a posadila je v kuchyni na židle. Uvařila kávu a při ní je podrobila křížovému výslechu. Když se dozvěděla pár podrobností, zmateně a napřeskáčku vyprávěných těma zvadlýma figurama, vyprovodila řidiče Frantu i kluka od pizzy a na židli zůstal ten její hrdina. Kajícně se bránil, že to myslel dobře, že po té oslavě chtěl jet přeci domů. A pak si konečně vybavil, jak to bylo s tou fotkou.

Když kluk přivezl pizzu a vyslechl historku s koloběžkou, zavolal bráchovi, který psal do bulváru. Ten se u nich v kvartýru objevil ještě před půlnocí. Přesvědčil Jirku, aby mu zapózoval v přilbě, trochu mu pokropil vlasy a obličej, aby vypadal zpoceně. A protože byla okurková sezona, tak ten článek o staříkovi, co opilý ujížděl policii na koloběžce, byl ráno na všech stáncích. Helenka zahlédla svého muže v novinách v metru, když proti ní sedící paní odložila přečtený bulvární plátek na sedadlo.

Druhý den svolala na poradu širší rodinu a ta rozhodla, že na tu koloběžku je přeci jen už dost starej a koloběžku mu zabavili. "A teď už si tě ohlídám sama, Jiříku", uzavřela ta hodná žena.